Yolanda 139

139. Zdálo se, že není sám, kdo si povšiml pikantního půvabu nové hospodyně. Například podkoní Nikolaus v poslední době pociťoval nápadně často nezbytnou nutnost rozhovoru s hrabětem právě ve chvíli, kdy byla Adéle nablízku, ačkoli šlo většinou o maličkosti, které hravě mohl domluvit se správcem Renautem. Což o to, Nikolaus by se k Adéle i hodil, musel hrabě Edmond uznat. Byl to pohledný černovlasý a černooký chlapík tak kolem sedmadvaceti let, statný, vytrvalý a ohnivý jako ti koně, které měl na starosti. Hraběti sice z dost nejasných pohnutek mysli nebylo příliš po chuti, že se takový mužský snaží k jeho hospodyni přitočit, ale zdravým rozumem musel uznat, že věci se v tomto směru odvíjejí způsobem normálním a vpravdě snad i nevyhnutelným.
Na druhou stranu jej ovšem nesmírně pobuřovalo, že stejně jako pěkný mládenec brousí za Adéle i správce Renaut! Jak v posledním čase dohlížel převážně v hospodářství, měl sice víc pohybu a značně pohubl ze své panděraté těžkopádnosti, na kráse mu to však nepřidalo. Jeho trudovitý nos náramného jedlíka a požitkáře zářil fialovou červení ve dne jako za tmy. Nedávno ovdověl a hrabě chápal, že vynucené bezženství mu může přijít z mnoha důvodů zatěžko, jistě si ale mohl najít nějakou statnou vdovu přiměřeného věku a taková panička by koneckonců vůbec nedopadla špatně, pokud by se uvážilo její solidní a nadosmrti zajištěné postavení. Že měl ale Renaut tu drzost a začal se ochomýtat kolem Adéle, to bylo do nebe volající! Vždyť krom svého nelákavého zevnějšku byl proti ní stařec! I oproti hraběti byl starší nejméně o šest let!
Přesto to byl právě správce, který zvrátil jisté dění pouze tím, že ho jednou na podzim požádal vážným hlasem o soukromý rozhovor. Ale když k němu došlo váhal, dlouho pokašlával, nervózně šoupal masivními botami o dřevěnou podlahu Edmondovy pracovny a vůbec se projevoval tak nerozhodně jako kocour u misky příliš horkého mléka, než z něj po velkém otálení konečně vypadlo:
"Já... chtěl jsem se vlastně ptát...nebylo by panu hraběti proti mysli kdybych... éhm...kdybych se oženil s Adéle?"
Co na to říci? Panu de Laval se podařilo zachovat vážnou tvář i když mu rty samovolně cukaly do úsměvu při pomyšlení na tu nesourodou dvojici. Pravda, pro Adéle by v jejím postavení byl takový sňatek velmi výhodnou partií, ale při vzpomínce na její ráznost a samostatnost Edmond příliš nevěřil, že by ta rezavá šikmooká kočka podlehla nezkrotné touze po celoživotním zabezpečení a z čiré zisštnosti vyhověla volání tohoto chlípného, vypaseného, opelichaného a starého kocoura. Aby však dlouholetého poctivého služebníha neurazil, s vážným výrazem ho ujistil, že proti jeho záměrům nenamítá vůbec nic. On sám, samozřejmě, jak je zvykem, poskytne Adéle přiměřené věno, pokud se mladá hospodyně rozhodne stát paní Renautovou! Se svými sliby si nedělal těžkou hlavu. Renaut dostane od Adéle tím největším košem, který kdy existoval, tím si byl jist! S Adéle se totiž již dlouhý čas něco dělo a podle všech příznaků se zdálo, že je těžce zamilovaná.

Ale v duchu mu z toho bylo trochu do smíchu a trochu ho - kdoví proč? - srdce bolelo.

Yolanda 138

138. Jisté bylo, že Adéle se ani trochu nechvástala, když tvrdila, že by práci hospodyně zastala. Doopravdy jí zvládla a vedle toho dokázala podivuhodně rychle vytříbit i sebe. Každou volnou chvilku trávila mezi knihami z nichž se přiučila správnému vyjadřování a dokonce si osvojila i některé nové výrazy - alespoň hrabě předpokládal, že jsou v jejím slovníku nové, dosud toho s ní moc nenamluvil. Ta nová Adélina podoba se mu v domácnosti zamlouvala, dojímala ho dívčina snaha. Začal ji čím dál častěji zvát, aby s ním povečeřela, protože její přítomnost v sobě spojovala pečlivou obsluhu s příjemnou společností. Ostatně nebylo příliš nevhodné, aby hospodyně občas usedla u stolu svého osamělého zaměstnavatele. A bylo by to dokonce víc než vhodné, kdyby ta hospodyně byla rozšafná paní v létech.
Adéle však přes den chrastila svazkem klíčů, jak se na pečlivou správcovou domácnosti slušelo, chodila v střízlivých tmavých šatech a bílé zástěrce, vlasy nosila spoutané pod velkým čepcem, zatímco k večeřím ve dvou se ráda oblékala do zelené a krémově žluté, což jí znamenitě slušelo. Bouřlivě zvlněné rezavé vlasy nechávala v takových chvílích jen volně spletené a převázané ozdobnou stužkou, což působilo mile domácky. Po jídle, když sama sklidila se stolu a vše nepotřebné uložila na veliký tác na malý stolek, poseděla ještě na jeho vybídnutí s hrabětem chvíli nad sklenkou jemného likéru. Často přitom prodebatovali nějaký domácí problém, ale právě tak často jen malou čtvrthodinku mlčeli a hleděli do ohně z velkého krbu. Poblíž v těch chvílích většinou na starém koberci pospávalo několik psů a velmi překrmených koček, potomků to Yolandiny bílé Micičky, zatímco ona sama, pramáti a zakladatelka rodu, tlusťoučká a hedvábně leská, s důstojností královny ze Sáby bloumala bůhví kde.
Ostatně i Adéle Edmondovi de Laval čím dál víc připomínala kočku. Rezavou, štíhlou, samostatnou kočičku, která dovede právě tak příst jako v pravou chvíli vystrčit drápky. Adéle byla právě tak mrštná a pružná jako kočky a pohybovala se lehce a tiše zrovna jako ony. Nebyla vůbec krásná a podle obecných měřítek vlastně ani hezká, ale její chytré zelené oči, rusé vlasy a bílá pleť jen na nosíku postříkaná půvabně sprškou zlatavých pih, to všechno stačilo vyvážit spoustu nedostatků na klasické spanilosti. A krvavě rudé rty a rozkošně souměrná drobná postavička - to byly nesporné přednosti.
Edmond de Laval to všechno velmi dobře viděl, ač si pro klid své duše a hlavně pro klid svého dlouho vypostěného těla přál nevnímat, ale nikdy neučinil nic, čím by se Adéle přiblížil. Smutek jeho srdce byl stále ještě přiliš hluboký, než aby se ho pokusil přehlušit milostnou pletkou.

Yolanda 137.

137. Adéle si v krátkém čase skutečně poradila. V lenních vesnicích zjednala na výpomoc řadu žen a také pár mužů, ale nad nikoho se nevyvyšovala, tvrdě pracovala vždy na prvním místě. S takovou se dům pana de Laval brzo vyloupl ze své špinavé slupky, byl znovu čistý a upravený. Služebnictvo přijalo Adélinu vládu bez reptání, dokonce i nevrlá kuchařka Klotylda.
Adéle zasahla do jejího hájemství měrou nevídanou a zámecká tabule se náhle opět povznesla na svoji bývalu úroveň. Když se pan de Laval jednou mezi řečí zcela náhodně zmínil o výtečných medových koláčcích, který jako mladík jídal co host na sousedním zámku, ke svému nesmírnému úžasu je o několik dnů později nalezl na vlastním stole. Jak toto Adéle zařídila nechápal naprosto! Baronka Laura de La Ferté o tomto předpisu jistě neměla ani tušení a její kyprá kuchřka Margot, jejíž mocné pozadí jen možná předbíhalo velebnosti jejího břichu??? Ta byla jistě příliš opatrná na své, potažmo na všechny rodinné recepty, které by jí snad svěřila
dívenka Yolanda.

Byl si dobře jist,

Yolanda 136.

"... na dozor v hospodářství má pán správce, tak o dům by se mu měla starat hospodyně."
"Ano, také už mě to napadlo, ale dosud jsem nesebral sílu se tím zabývat. Nepotřebuješ náhodou dostat přidáno na platu?" zažertoval pan de Laval jen aby od sebe zahnal smutné vzpomínky na to co bylo a co už není. "Neboť - to se rozumí, hospodyně u mně dostane mnohem vyšší mzdu než služebné děvče."
"Nyčko se mi pan hrabě posmívá," hlesla Adéle smutně. "Ale můžu ho ujistit, že bysem si s takovou prací věděla rady."
"Nepovídej, kde by ses tomu naučila?"
"Nesloužila sem dycky jen u Pitoua v hospodě. Moje nebohá maminka kdysi vedla domácnost urozeným pánům a všechno, co uměla, mě naučila."
" Poslyš..." bylo to vyřčeno jako žert, ale ten žert začal nabývat na reálnosti, "to bys musela umět číst a psát záznamy a to ty jistě medovedeš. "
"Dovedu to, pane hrabě."
" A počítat také umíš?"
"To ještě mnohem lépe! Jen proto si mě Pitouovi vzali k sobě, abych jim každý večer do posledního sou spočítala výdaje a zisky."
"Tak víš co? Můžeš tu být na čtvrtletní zkoušku hospodyní, která tu schází, vydám v tom směru příslušné rozkazy. A zkus se o tento dům postarat tak, aby měla moje paní na nebesích radost. Ale v první řadě si hleď osvojit správnou mluvu! Pomocná služtička klidně může říkat "bysem" a nýčko" , ale u své hospodyně něco takového nesnesu. Nečekej, že tě budu učit já,
na to nemám dost trpělivosti. Ale ode dneška máš přístup do mé knihovny, tam se můžeš poučit. Prostě, poraď si tu...úplně se vším."

Yolanda 135

135. Víš, Adéle, bývalo to tu jiné, dokud žila moje paní . Ona byla velmi mladá... a přesto dohlížela úplně na vše. Pod jejím vedením to tu bylo dobřeb rozdělené: Rénaud se staral o dům a já o hospodářství. Rozumí se, že žádný z nás ty úkoly neplnil sám, i když nejmenuji ty konkrétní sloužící... a stejně už na ničem nezáleží.... "
"Milostivé paní Angelice možná i po smrti záleží na tom, jak teď vyhlíží její domácnost", pravila Adéle velice vážně. "A pán nemusí dohlížet v hospodářství, nad to b měl být povznesen...

Yolanda 134

134. Hrabě de Laval odevzdal doma svoji nejnovější služku Adéle pod vládu správce domu Renauta a vzápětí na ni zapomněl. Tu a tam někdy zdáli její štíhlou siluetu při práci, ale tváří v tvář se s ní střetl až po mnoha měsících, kdy ona právě kvapila kamsi s oprašovákem z kohoutího peří a on mířil do stájí. Střetli se v nízké kamenné chodbě původního stavení, ona mu složila rozkošnou poklonu a on vlídně přijal její pozdrav a pozastavil se jen otázkou, jak se jí na zámku líbí.
"Popravdu ne tak moc jak sem čekala, pane hrabě," vyhrkla upřímně.
"Jak to myslíš?" zarazila ho její slova a duchem mu kmitlo " Je ale ta rezatá holka drzá a nevděčná!
"Váš dům je krásný jako cípeček ráje, ale proč se o něj takhle nikdo nestará? Proč jsou okna v jižním křídle slepý špínou, proč jsou pod postelema závěje prachu a proč vám, pane hrabě, převlékají lůžkoviny tak zřídkakdy? Neodvážím se tvrdit, že zapáchají, ale vznešeného pána určitě hodny nejsou. "
"Ani jsem si nevšiml... asi přeháníš, Adéle... jistě není všechno tak, jak tvrdíš, "prohodil váhavě.
Vždyť bez ohledu na módní představy o pudrovní a vonění, sám se omývá denně, protože pach vlastního podpaží a rozkroku mu při večerním čtení klasických autorů nelahodí. jeho
"Ale je to tak, pane hrabě - a je toho více, co tu není v pořádku!" Její průzračně zelenkavé oči svědčily všem jejím rozhodným slovům.
Edmond de Laval se poprvé po mnoha měsících podíval po svém domově - a shledal jej takovým, jakým v tu chvíli byl, zanedbaným a nevlídným. Jediným pokynem ruky, jedinou ranou pěstí měl právo si zjednat na nepatrné služce mlčení, ale takový nebyl.

Yolanda 133.

133. "No tak, děvče, tohle si v mých službách nezvykej," ucukl popuzeně. "Ostatně - patrně se zklameš. Žiji sám a to velmi skromně, nevedu velký dům, žádnou mondénní domácnost."
"Ve vás se nemůže nikdo zklamat, pane hrabě," namítla vážně. Právě tak jako divoká kočka, které se čímsi podobala, přizpůsobivě se vyrovnala s novou situací. Mokré vlasy setřásla na záda a přestala se vystrašeně choulit pod ochranu překřížených paží.
Při tom pohledu si Edmond de Laval uvědomil, že ze sebe právě udělal pořádného hlupáka. Až do té chvíle se domníval, že ze spárů zvrhlé dvojice zachraňuje sotva odrostlé dítě, ale podle toho, co teď prosvítalo pod zmáčeným oděvem pochopil, že té služtičce musí být nejmíň šestnáct, sedmnáct roků. A to jeho rytířskému gestu nechtěně propůjčilo velmi pikantní nádech. Uhnul pohledem od lákavých míst, chvatně svlékl kabát a přehodil ho dívce přes ramena.
"Jdi se hned obléct," nařídil se zbytečnou přísností. Pohlédla na něj bystrýma kočičíma očima a pokorně vykročila.
"Počkej, jak se vlastně jmenuješ?"
"Adéle, pane hrabě," řekla klidně a i tak zamotaná v jeho příliš velkém kabátě mu dokázala učinit rozkošnou reverenci.

Yolanda 132

132. "Myslíš?" Zamračil se hrabě de Laval. "A co když zavolám strážníka a prohlásím, že jsi mě okradl. Nebo možná, že jste se mě pokoušeli zabít?"
"To přece nemůžete, pane hrabě, dyť to není pravda. "
"Pravda je taková, že tady tohle děvče držíte násilím, ale když to ohlásím, nic se nestane, protože nikoho nezajímá osud jedné služky. Jinak je svět plný nepravd, krčmáři. Vyber si, lež za lež nebo ji necháte odejít se mnou. " Hodil krčmáři dosti plný váček. "Tady máš za nocleh a za večeři a zbytek si nech jako odškodné za ni."
Hostinský váček popadl v letu a nahlédl do něj, aby se přesvědčil, jaké mince obsahuje. Když zjistil, že zlaté louisdory, zkušeně jen potěžkal na dlani a spokojeně se zaculili.
"Ať si ta důra táhne. Ale pane hrabě, za takovou odměnu jste si mohl koupit onačejší holku. Musím vás varovat, tohle je učiněná ďáblice. I když... někdy to holt víc rajcuje, dyž se ženská brání."
"Už ani slovo navíc, chlape! nebo tě zkopu do zadnice, aby ses poučil, jak máš mluvit se šlechticem!
Hrabě cestoval koňmo a na nohou měl proto bytelné holínky, takže jeho výhrůžka udělala na hostinského takový dojem, že se uctivě přelomil v pase a začal mumlat ponížené omluvy.
"Kuš chlape, " přerušil ho hrabě, jemuž se servilní hostínský hnusil každým okamžikem víc. "Snídani mi chystat nemusíš, pod touto střechou už nepolknu ani sousto. A ty, děvče, se běž obléknout a sbal si, co je tvé. Okamžitě odjíždíme."
"Ach pane...pane hrabě! Za tohle vám budu nadosmrti vděčná." Holčina se vrhla k jeho nohám a než stačil předvídat její čin, uchopila ho za ruku a vroucně ji políbila.