Yolanda 8.

8. "To by musel být bratrem vašeho otce nebo mým. Mezi našimi rodinami však není žádné pokrevní spříznění. Pan de Laval je jen dávný přítel vašeho otce a ... velmi milý soused, řekněme, vždyť naše panství velkou částí dotýkají. Vy ovšem máte na jeho přízeň zvláštní nárok, na otcovo přání jste jeho kmotřenkou. Však víte, že jedno z vašich křestních jmen je Edmonda," vysvětlila matka, jako by se jednalo o něco nepatřičného.
Ve skutečnosti na tom přání nebylo pranic podivného. Ačkoli mezi oběma muži skutečně neexistovalo pokrevní příbuzenství, měli se upřímně rádi jako bratři a to malé Yolandě neuniklo. Ona se slunila v přízni jich obou a také je za to zbožňovala. Se srdíčkem ještě nezatíženým lidskými předsudky a falší zahrnovala láskou i chůvu Babettu. Poctivě se snažila milovat bratra Filipa, ale to se jí příliš nedařilo. Filip byl bujarý a zlomyslný. Pod dozorem dospělých se k ní choval s nejněžnější oddaností, ale v ústranní ji často potrápil, až nedovedla zadržet slzy. A matka... ta u ní zůstávala až na posledním místě. Yolanda ji obdovovala, poslušně ctila, ale hlavně se jí bála. Každý večer před modlitbou pokorně zpytovala svědomí a hledala u sebe chybu, proč je tomu tak. Byla ještě příliš malá a nechápala, že vůbec není jednoduché milovat Lauru de la Ferté.

Yolanda 7.

7. "Alespo%n takové věci neříkejte ´před lidmi, slečinko, někdo by si je mohl špatně vyložit a to by nebylo dobré!"
Chůvě se vydral z mohutné hrudi hluboký povzdech. Milovala tu máličkou snad víc. než kdysi milovala její matku, kterou odkojila. Ale zároveň začínala tušit, že při té přímočarosti vůbec nebude snadné z Yolandy de ka Ferté vychovat takovou dámu, jakou má na mysli baronka Laura. Spíš se velmi obávala, že tak spontánní a upřímné dítě to v životě vůbec nebude mít snadné.
V jednom měla Yolanda naprostou pravdu. "Hraběnka" panu de Laval nescházela ani trochu. Nikdy nebýval zasmušilý, smál se stejně upřímně a vřele a pro ni měl náruč stáke tak láskyplnou, jako dřív. Yolanda byla šřastná, protože velmi milovala svého strýčka. Téměř tolik jako tatínka a rozhodně mnohem víc než matku. Byl to pro ni šok, když se jednou právě od ní dověděla, že Edmond de Laval ve skutečnosti vůbec není jejím strýcem

6. U nohou měla plný košík dětského prádélka a tónem své řeči dala malé svěřence najevo, že by mnohem raději přišívala, zašívala a látala, než odpovídala na všetečné otázky. Tím se však malá Yolanda absolutně nenechala vyvést z míry. Když se jednou rozhodla, že něčemu přijde na kloub, nebylo moci, která by ji od toho odvrátila. Krom toho znala Bebettu skrz naskrz a byla si jistá, že s ní stárnoucí chůva trpělivost nikdy neztratí.
"To bych ráda věděla, nač Pánbůh potřeboval v nebi právě tu starou hraběnku?" uvažovala nahlas. Chůva z lásky k té malé byla ochotna doufat, že se snad přeslechla, ale než stačila čímkoli nahradit to ořehavé téma, malá si to v hlavičce bleskurychle přebrala a přezíravě mávla boubelatou ručkou.
"Ale co, ať si ji nechá. Já bych ji za tetičku nechtěla ani zanic!"
Ochůvu se pokoušely mrákoty.
"Slečno Yolando, takové věci přece nemůžete říkat, to se vůbec nepatří!"
"Proč ne? Vždyť je to pravda! Mně hraběnka nechybí ani trochu a strýčkovi také ne. Kdybych říkala opak, tak bych přece lhala a tím hřešila, protože lhát je hřích, tak to říká otec Bessiére."

Yolanda 5.

5. "Ale kde je teď, jak to, že tu není?" naléhala malá Yolanda na chůvu v záchvatu zvídavosti.
"Hraběnka je nyní v nebi," odvětila chůva vážně.
"A co tam dělá?"
"Inu, určitě se modlí za spásu duše pana Edmonda a zpívá mu s anděly věčnou píseň lásky, byla to velmi zbožná žena, slečinko."
Yolanda povážlivě nakrčila už tak dost pozdvižený nosíček, nějak se jí to vysvětlení nezdálo . Strýc Edmond je dost dobrý, nepotřebuje od nikoho přímluvu za svojí duši! A potom - hraběnka z těch dávných vzpomínek měla ostrou bradu, vysedlé lícní kosti v příliš hubené tváři a u nosu malou bradavičku. Její nepůvabný účes jako by nepoural moc vlasů, půostavou byla malá a ze všech stran plochá a krom toho musela být také stará! Taková žena nemůže podléhat vřelým citům, ať je kde je, tím si byla Yolanda zcela jistá.
"Proč je ta paní v nebi? Proč není se strýčkem?" Naléhala neústupně.
"Protože zemřela, protože si ji Bůh vzal k sobě, proto," odsekla chůva maličko nadurděně.

Yolanda

5. "Ale kde je teď, jak to, že tu není?" naléhala Yolanda na chůvu v návalu zvídavosti.
"Teď je hraběnka v nebi," odvětila chůva vážně.
"A co tam dělá?"
"Inu, určitě se modlí za spásu duše pana Edmonda a zpívá mu s anděly věčnou píseň lásky. Byla to velmi zbožná a milující žena, slečinko."
Yolanda nevěřícně ohrnula už tak dost pozdvižený nosánek. Strýček Edmond je tak dobrý, že zaručeně nepotřebuje, aby se někdo přimlouval za jeho duši. A potom - hraběnka z dávných vzpomínek měla ostrou bradu, vysedlé lícní kosti v příliš hubené tváři a u nosu bradavičku. Její nepůvabný účes jako by nepoutal moc vlasů, postavou byla malá a všude plochá a krom toho musela být dost stará. Taková žena nemůže podléhat vřelým citům ať je kde je, tím si byla Yolanda naprosto jistá.
"Proč je v nebi? Proč není se strýčkem?" naléhala neústupně.
"Protože zemřela, protože si ji Bůh vzal k sobě, proto!" odsekla chůva maličko nadurděně.

4. "Chce se mi spinkat," zakňourala.
"Je to ještě děťátko, říkal jsem ti...Ukaž, já ji vezmu." Tváře nad ní se vyměnily, náhle se nad ní skláněl otec, držel ji v náručí a kráčel s ní k bílému zámečku.
´V Poitou je krásně, ale ve Ferté zvlášť, ´ napadlo ji, než si uvědomila, že přesně tuhle větu mnohokrát slyšela vyslovit otce i strýčka. Očka se jí nezadržitelně zavírala, jako poslední vnímala čistou podzimní oblohu. Vznášela se nad nimi v závratné výšce a byla přesně tak krásně modrá, jako roucho panny Marie v jejich zámecké kapli.
Někde v mlhách dětského vzpomínání si Yolanda de la Ferté byla jistá, že po boku strýčka Edmonda několikrát viděla i přísnou dámu v tmavém oblečení. Všichni jí říkali ´hraběnko´a protože Yolandě nikdo neřekl, aby ji oslovovala jinak, byla ´hraběnkou´ i pro ni a až po létech jí napadlo, že to asi byla strýčkova manželka.

3. Baron Hubert de la Ferté jen výjimečně používal při výchově svých dětí tak obřadný tón. Jen velmi zřídka si včas připomněl, jaký důraz na vznešený odstup k potomkům klade jeho choť, tentokrát však byl synovou nedobrotou opravdu velmi pohněván. I tak vzápětí ke svému proslovu dodal po prostu, jak by to učinil kterýkoli jeho vesnický nájemce:
"Ještě jednou tě nachytám, jak sestru trápíš, Filipe a pamatuj, řemen se bude mít!"
Yolanda se zachrula v sedle šťastná, že nežalovala. Strýc Edmond se na ni zdola přímně usmál a vztáhl k ní paže.
"Tak co, princezničko, ještě toho nemáš dost?"
Měla toho nového zážitku právě tak akorát. Ochotně mu sklouzla do náručí, pevně ho objala kolem krku a nosík mu šťastně zabořila do košile. Hodně se ochladilo a z polí začalo nepříjemně foukat, ale v strýčkově náruči jí bylo teploučko. Strýc nikdy netrpěl zimou. Chodil věčně jen v rozhalené košili a kožené vestě a ruce měl přitom vždycky krásně hřejavé. Yolanda se blaženě přitulila k jeho teplé zarostlé hrudi, vnímala měkké píchání na tvářičce a spokojeně vzdychla. Byla strýčkův miláček a dobře to věděla.

2. Zlým pohádkovým drakem v tomto případě zaručeně musel být její bratříček Filip. Natřásal se vsedle za ní a ustavičně jí pošťuchoval a lehtal. Líný ryzák se pomalu ploužil podél zoraného pole a plašil hejna vran v těsné blízkosti. Vě větší vzdálenosti si ty smuteční tetky nedělaly nic z něj ani z lidí.
Bratr Filip byl o tři roky starší, o hlavu větší a nejméně o deset roků neposednější. Patrně se mu zdálo, že se na projížďce nemístně loudají a jako při každé nepříjemnosti ve svém krátkém životě, i z toho vinil mladší sestřičku. Když se mu ji nepodařilo vyprovokovat různým popichováním, zlostně ji štípl přes sukni do lýtka. Přes spoustu spodniček to ani nebylo znát, ale Filip měl tentokrát smůlu, uviděl to jeho otec.
"Filipe, pro ubližuješ své sestřičce?"
"Já jí nic nedělám, tatínku," hájil se s andělským výrazem v hezkém obličejíku chlapec. Zjevná lež barona Huberta pohněvala.
"Dobře jsem to viděl," vykřikl pobouřeně. "Pane, uvědomte si, že šlechtic nikdy nelže! A také neubližuje ženám, zvlášť když jsou malé. Jsem s vaším chováním krajně nespokojen!"

1. Tento příběh patří všem citlivým a romantickým duším. Těm kdo věří, že bez ohledu na věk a řadu nepříznivých okolností je v životě každého člověka nejdůležitější láska. Neboť - jak napsal Henryk Sienkiewicz - "V moři zla, hlupoty, nejistoty a pochyb jakým je bytí, jediná věc proč stojí za to aby člověk žil je láska silná jako smrt. Nic krom ní... "

Ryšavý kůň měl strašně dlouhé nohy - to byla Yolandina první ucelená vzpomínka na dětství. Seděla na tom koni jako hromádka neštěstí, ještě po dětsku rozkročmo. Tmavě modrá etamínová suknička se jí přehrnovala přes veliké pánské sedlo. Pod sebou - oba obrácené vzhůru k ní - viděla dva mužské obličeje. Muži si jen chvílemi dovolili od ní odhlédnout a to jí pokaždé poskytovalo pohled na tmavé, rovné kadeře otce a světlou, nepořádně vlnitou hřívu strýčka Edmonda. Každý z nich kráčel po jedné straně toho dlouhonohého koně a dával pozor, aby nespadla. Připadala si v tom sedle nahoře střežená jako princezna z pohádek, které jí před spaním vyprávěla chůva Babetta.

Cosi jako předmluva, vlastně omluva

Zbožňuji zamilované hostorické romány a odmítám se za to stydět. Přečetla jsem jich fůry a došla jsem k názoru, že bych také dovedla nějaký spáchat. Mám ovšem problém: zatímco fundovaní spisovatelé si dovedou opatřit historické podklady, já nikoli. Pokud se tedy kdo začte do mého příběhu z Francie za časů Ludvíka XIV. nechť vezme na vědomí, že spoustu názvů (Airvault např.) je víceméně vycucaných z prstu, takové místo existuje ve zmíněném kraji Francie dnes, ale zda bylo tenkrát a jako to tam vypadalo - bůhví. Vsadit se zato dá na mé znalosti ostatní historie (etiketa, oblečení, stolování, hygiena atd).
Detektivní romány mají stanovené určité zásady, které nesmějí být překročeny - a když překročeny jsou, vznikají z toho takové Hříchy pro pátera Knoxe. I historický román má určitá pravidla - a ty jsem úmyslně porušila zase já. Nuže, pojďte se mnou do 17. století za krásou Yolandy de la Ferté a její láskou... Ale až jindy, probůh, teď se mi něco pálí na plotně!

Nadpis

Funguje to tu? Test spojení..