4. "Chce se mi spinkat," zakňourala.
"Je to ještě děťátko, říkal jsem ti...Ukaž, já ji vezmu." Tváře nad ní se vyměnily, náhle se nad ní skláněl otec, držel ji v náručí a kráčel s ní k bílému zámečku.
´V Poitou je krásně, ale ve Ferté zvlášť, ´ napadlo ji, než si uvědomila, že přesně tuhle větu mnohokrát slyšela vyslovit otce i strýčka. Očka se jí nezadržitelně zavírala, jako poslední vnímala čistou podzimní oblohu. Vznášela se nad nimi v závratné výšce a byla přesně tak krásně modrá, jako roucho panny Marie v jejich zámecké kapli.
Někde v mlhách dětského vzpomínání si Yolanda de la Ferté byla jistá, že po boku strýčka Edmonda několikrát viděla i přísnou dámu v tmavém oblečení. Všichni jí říkali ´hraběnko´a protože Yolandě nikdo neřekl, aby ji oslovovala jinak, byla ´hraběnkou´ i pro ni a až po létech jí napadlo, že to asi byla strýčkova manželka.