Yolanda 18.

18. Po bitvě byl poprvé vyznamenán, dokonce nejvyšším velitelem, vévodou d´Enghein. A ty z jeho povahových rysů, které ještě nedavno byly nazývány "bezhlavostí" či "fanfaronstvím", oděly se náhle výrazy veskrze chvályhodnými, takže tentýž muž byl náhle zván skvěle myslícím a nezkrotně odvážným vojínem, z něhož by si každý v armádě měl vzít příklad.
Čerstvě nalezené štěstí Mathiase už neopustilo, i když za ně hodně zaplatil. Když se po čtvrtstoletí loučil s vojančením, odcházel jako baron de la Ferté, což mu potvrzoval dekret Jindřicha Navarrského, který se nakonec k jeho nesmírné radosti stal francouzským králem Jindřichem IV. V koženém ošoupaném sedle měl pečlivě zašito padesát tisíc zlatých královské odměny a úpisy od Židů, které při zúročení jeho válečné kořisti dělaly skoro také tolik.
Za ty výhody však jizvy po těle už dávno nepočítal, viditelně kulhal a v levém rukávu jeho nového módního kabátce vězel jen pahýl ruky od lokte výš. Novopečený baron se utěšoval tím, že její zbytek snad alespoň trochu pohnojil tu pěknou zelenou louku, na níž se tehdy bojovalo, později ten den proslul pod názvem bitva u Ivry. Tehdy byl pouhým podkoním, ale jakkoli se přikláněl k pravému náboženství, nijak ho netrápila porážka, kterou v této bitvě utržila Svatá liga katolická, zato ztrátu vlastní levice nedokázal dost dlouho oželet. Jako rozený rváč totiž dokázal bojovat oběma rukama se stejnou obratností, takže ztáta kterékoli z nich pro něho byla poloviční újmou.

Yolanda 17.

17. "Snad v každé rodině se vyskytuje alespoň jedna taková černá ovce," utěšoval farář jeho matku každou neděli při zpovědi, " a většinou se časem napraví. Vy jste dobrá žena a nezasloužíte si takové trápení. Věřte, že za vašeho syna se z celého srdce modlím."
Mathiasův otec, statný mlynář a dobrý katolík, také upřímně věřil, že se nakonec stane zázrak a syn se polepší. Pokorně skláněl hlavu před starým farářem v oblýskané sutaně a štědře dával na ofěru. Ale také pro jistotu, jaksi aby nebylo plýtváno časem, svědomitě při každé příležitosti řezal svého nezdárného potomka vším, co mu padlo do ruky. Jenomže Mathiase ani nenapadlo se polepšovat podle představ svých přísných a zbožných rodičů. Při jedné fyzické exekuci zdivočel docela a vytrhl otci z ruky podávky. Svalil starého muže na zem a uprchl větracím otvorem na seníku. Domů se nevrátil ani večer, ani v příštích dnech a po čase ke zdrcené rodině došla zvěst, že ho dostali verbíři a odvedli ho k vojsku.
V míru rváč a dobrodruh, Mathias prokázal v bitvách vše, co musí mít správný voják: otužilost, rohodnost, dravost a vytrvalost. Kázeň ani zde nebyla jeho přítelkyní a tak dlouho zůstával obyčejným pěšákem, inkasujícím kvůli své nezkrotnosti celou řadu trestů. Pro své lepší vlastnosti byl však téměř vždy zase rychle rehabilitován. A v památné bitvě u Cérisolle mu právě jeho vrozená nedisciplinovanost nakonec dopomohla k povýšení. Když padl velící důstojník, Mathias začal bez dlouhého přemýšlení vydávat rozkazy namísto něho a to tak úspěšně, že se podstatně zasloužil o vítězství.

Yolanda 16.

16. "A neměla bys méně křičet, dceruško?ů napomenul ji tlumeně baron Hubert. "Co kdyby tě zaslechla maminka? Možná by zakázala, abys s námi jela."
"Ale maminka nás neuslyší, protože jí jistě zase trápí migréna, má zavřené okenice!" Smála se spiklenecky malá.
"Proč ji musíme mít s sebou? Vždyť je ještě skoro mimino," ucedil otráveně Filip, sotva ji uviděl. Téměř osmiletý, cítil se být dospělým mužem. Než stačil cokoli namítnout otec, vložil se do toho pan de Laval.
"Ne, ne, chlapče, smiř se s tím! Z tvé sestry už roste mladá dáma. Slečno, dovolíte, abych vám pomohl?"
Hrabě Edmond přiklekl jako pravý štolba, skušeně podložil dlaň pod dětskou botku a pomohl Yolandě do sedla.

Hubert de la Ferté byl bez ohledu na svůj baronský stav prostý muž. V jeho rodu se prolínaly celé generace čestných, pracovitých, rozumných a střídmě smýšlejících předků, což mu vtisklo ušlechtilou obyčejnost. Nebýt dravosti jediného pra...pra...předka Mathiase, nikdo z tohoto rodu by se nedomohl šlechtického titulu.
Mathias byl od dětství veliký bouřlivák a dobrodruh. Jako jablko dopadl nejmladší syn poctivého mlynáře příliš daleko od své pomyslné jabloně. Práce mu nikdy nevoněla, zato odmalička všude vyvolával spory. Napřed jen tak, pro vyražení, později hlavně kvůli děvčatům.

Yolanda15.

15. Polkla a vyskočila, že jde sehnat košík.
"Počkat, mladá slečno, nemáš náhodou zakázáno si zdvíhat sukně a sedat na schodech?" Jeho oči se přitom smály asele ji ťukl ukazováčkem na pihovatý nosík, takže to vůbec nevyznělo v matčině karatelském duchu.
"Ale strýčku Edmonde, i ty jsi seděl na schodech," připomněla Yolanda rozveseleně.
"Touché, ale ze mne nemá vyrůst oslnivá mladá dáma! A honem, někde to vázne! Jestli chceš jet s námi, nech teď košík košíkem a utíkej se převléci. Dohoníš nás u stájí."
"Tady jste!" Otec se ani nenamáhal sejít dlouhou řádkou schodů k zahradě a volal na ně shora. "Hledám vás už celou věčnost!"
"Za to mohu já, ale už běžím, tatínku, hneed..." Yolanda se kolem něj prokmitla jako droboučká vlaštovička a dlouhé vlasy za ní v tom spěchu zavlály jako roztočená přadena světlého hedvábí.
Za pár okamžiků rozdychtěná postavička v jezdeckém úboru pospíchala přes nádvoří a bez ohledu na vštěpovanou důstojnost si při každém pátém, šestém kroku nezbedně poskočila. Úplně hladké dlouhé vlasy už měla zase na zádech úpravně svázané černou sametovou stužkou a při každém poskoku pozvedala sukně i se spodničkami, až byly vidět její vyleštěné botky a kousek bílých punčošek. Oči se jí třpytily jako drahokamy a nadšeně vykřikovala:
"Můžeme vyrazit, jsem připravena!"

Yolanda 14.

14. "Maminka..." začala váhavě. A konečně se rozlil slzavý vodopád. Jedna za druhou padaly mokré perličky do zmačkané sukně, jak se dala do vyprávění.
"Aha." řekl jen pan de Laval a na jeho obličeji se objevil ten podivný výraz, který tam Yolanda občas vídala i když stál její matce tváří v tvář.
"Nepomohlo by, kdybych si tu tvoji Micičku odvezl k sobě domů?"
"To bys vážně udělal, strýčku?"
"Proč ne? Víš, že mám koček plný dům, aby mne nesnědly myši. Ty křivé tlapky se Micičce jistě brzo narovnají, pár takových případů už jsem u mláďátek viděl. Do té doby se o ni moji lidé budou dobře starat a ty si s ní budeš hrát, kdykoli mne přijedeš navštívit, ano?"
V tu ránu vysvitlo sluníčko
"Strýčku, ty jsi tak příííšerně hodný...!"
"Počkej, jen hodný postačí! Vidíš, co vyvádíš? Celého jsi mne zmáčela, honem mi dej svůj šátek. Zase nemáš! Ale já také ne."
Oba se smáli jako spiklenci a pan de Laval z nedostatku jiné látky poutíral své kmotřence uplakané tváře a mokrý nosík rukávem vlastní košile.
"Tak jsme dohodnuti. Až pojedu dnes domů, Micičku vezmu s sebou. Ale ty mi ji nachystáš v nějakém košíku s víkem, nestojím o to, aby mne cestou celého zeškrábala. A jedno si pamatuj, princezno: nikdy neplýtvej těmi svými perličkami, na to jsou příliš vzácné. Vždycky se dá dělat ještě něco víc než jen plakat, víš?"

Yolanda 13.

13. "Copak, je zataženo? Jen aby z toho mraku nezačalo pršet," ozvalo se vesele. Edmond de Laval stál rozkročený o pár schodů nad ní, jako vždy jen v bílé, napůl rozhalené košili a krátké kožené vestě. Nebýt masivního zlatého medailonu, který se třpytil mezi porostem na jeho hrudi, mohl si ho každý splést s obyčejným venkovanem. Rukávy košile měl vyhrnuté až po lokte, na eleganci si nikdy nepotrpěl, pohodlné obnošené kalhoty končily v nenaleštěných, praktických holínkách. Palce obou rukou měl zaklesnuté za široký kožený opasek a smál se na Yolandu jasně modrýma očima.
"Myslel jsem, že pojedeš s námi. Copak nevíš, že tvůj Orion se nudí?"
K čtvrtým narozeninám dostala vlastního chundelatého koníčka, se kterým se učila zvládat všechny taje jezdectví. Koník byl jejím přítelem a velmi ho milovala, ale starost o Micičku teď přehlušila i radost ze skvělé projížďky.
"Co je, stalo se ti něco?" Edmond postřehl v dětské tvářičce opravdový žal. Sestoupil těch několik kroků k Yolandě a bez váhání se posadil vedle ní na schod.
"Tak řekni, ublížil ti někdo?"
Strýc Edmond byl jen o několik roků mladší než její otec, ale Yolandě vždycky připadalo, že je snad mladší než Filip. A na rozdíl od jejího bratra, strýček ji vždycky ochraňoval, nikdy k ní nebyl nepříjemný a mohla se mu svěřit se vším.

Yolanda 12.

12. O něco později seděla na jednom z posledních schodů do zahrady, sukni vyhrnutou až nad kolena a přes punčochu se zasmušile drbala na noze. Vědomě se tím třikrát provinila proti matčiným nařízením. Nesměla sedat na schody jako "sprostí haranti", v žádném případě si nesměla zvedat sukně výš než nad kotníky, protože to prostě žádná slušná dáma nedělá a o drbání vyslechla tolik ponaučení, že by to délkou vystačilo na čtyři nedělní kázání vesnického faráře Bessiéra.
V tu chvíli však vůbec nemyslela na trest, který ji postihne, pokud bude přistižena. Choulila se do sebe k smrti sklíčená. Sluha Bentoir podle nařízení před chvílí odnesl běloučké koťátko zpět do chléva na slámu, odkud je vzala. Svatosvatě se zapřísahal, že zvířátku nikdo neublíží, ale Yolanda měla o Micičku i tak starost. Nenakopnou ji ve chlévě krávy, neušlápnou zbůjné jalovičky nebo hloupé služky při dojení? Vždyť je tak jemná, křehoučká a ještě ke všemu ty její tlapičky, před žádným nebezpečím včas neuteče!
Yolandino srdíčko umíralo žalem. Proč jen si nesmí bílou kočičku ponechat jako domácího mazlíčka. Je tak hodná a čistotná! Ale matku nelze uprosit. Nesnáší zvířata, kočky ani psy. Dokonce ani na koni nikdy nejezdí jako okolní dámy a konírnám se vyhýbá. Lovečtí psi u nich nikdy nesmějí do domu, jak je to běžné v domácnosti strýčka Edmonda. Matka jim zakazuje vejít i do vstupní dlážděné haly! Zato přibíhají se svými zablácenými tlapkami až do salónu ke krbu, jakmile paní máti ulehne se svou migrénou za zataženými závěsy ložnice, napadlo Yolandu se značným zadostiučiněním.

Yolanda 11

11. Slova baronky Laury zazněla jako šlehnutí. "A copak vy děláte, dcero?"
Na Yolandu nebylo možné se zlobit. Seděla v koutku na naditém saténovém polštáři tichounce jako pěna a s něžným naléháním se pokusila udržet v bleděmodrém klíně své nabírané suknice malé kotě. Koťátko bylo hezoučké a baculaté jako všechna dobře živená mláďata, ale přední pacičky mělo podivně zkroucené pod sebe a nedokázalo stát ani pořádně chodit.
"Jak to, že už jste sem zase donesla tu zrůdu, Yolando? Jasně jsem vám řekla, že tohle v domě nechci! Nechápu, že to zvíře někdo neutratil, hned jak se narodilo. Babetto, zavolej sluhu, ať tu kočku někam odnese a ty na to dohlédni! A postarej se, aby bylo ticho, hlava mne bolí, div se mi nerozskočí!"
"Hned, hnedlinko zavolám vaši komornou, aby vás uložila. A sama vám donesu ledový obkladek, jako když jste byla malíčká. Jestli staré ženské prominete tu troufalost, stále ve vás vidím tu svoji malou slečinku, už tehdy jste byla tak krásná, že vás každý zbožnoval," rozplývala se chůva.
Baronka s potěšením ssála ta medová slůvka a tvářila se tak žalostně, že by jí Yolandě zajisté bylo líto, nebýt poslední věty:
"Hlavně to nechutné zvíře ať jde z domu, postarej se o to!"
"Ano, ano jistě se postarám, jen už si pojďte lehnout, paní. Kde se ta vaše neřádná komorná zase courá, že nejde? No nic nic, sama se postarám, závěsy stahnu, korzet vám povolím... Uvidíte, uleví se vám, hvězdičko moje..." Babetta opatrně vyváděla baronku z místnosti, jako by byla ze vzácného skla. Filip za oběma udělal nezpůsobný obličej, Zaražená Yolanda se neodvážila ani zaplakat nad osudem malé bílé kočičky.

Yolanda 10

10. "Co se to tu zase děje? Nechápu, proč ty děti dělají takový rámus?"
Zasutá Yolandina vzpomínka byla mnohem pozdějšího data než ta na dlouhonohého koně. Vysoká, útlá baronka stojí ve dveřích dětského pokoje s žalujícím pohledem upřeným na rozmetanou armádu dřevěných vojáčků.
"Pan Filip svádí důležitou bitvu," promlouvá láskyplně chůva, vzhlížejíc od rozpletené punčochy.
"Já jsem vévoda z Engheinu a právě jsem zvítězil v bitvě u Cérisolle. Přesně tak prý se to stalo v roce 1545, říká můj preceptor a jistě je pravda alespoń to, že po slavném boji vévoda povýšil mnoho chrabrých mužů do šlechtického stavu, že, paní matko? Že se právě tak vedlo i našemu pra-pra předku Mathisovi?"
Malému vévodovi z Engheinu svítily oči nadšením, ale Laura de la Ferté pocity svého hezkého synka naprosto nesdílela. Krásnou bílou rukou si přejela po čele a přísně zahovořila:
"Pane, těší mne, vaše příští poslání vojevůdce, ale v prvé řadě jste urozený muž a jako takový máte mít ohledy k ženám. Není mi dnes dobře, proto již nehlučte, prosím!"
I nezbedný Filip se nezmohl na víc než na hlubokou úklonu.
"Jak víte o Mathiasovi?" otázala se baronka již na odchodu.
"Tatínek mi o tom často vypráví."
"Oh, váš otec..." udělala Laura. "Je chvályhodné, že vás zajímá rodová historie. Doporučuji vám lépe prostudovat záznamy v knihovně, které jsem pro poučení svých potomků sepsala v tomto domě vlastní rukou. Z nich zvíte, že váš urozený původ je mnohem staršího data, než se kdy jakýsi Mathias stal z rozmaru vévody podkoním. Rytíř Roland, první předek mého rodu, bojoval po boku posledních Merovejců a zemřel na válečném poli."

Yolanda 9.

9. Urostlá, štíhlá baronka Laura byla dokonalá krasavice. Postavou mohla soupeřit s bájnými antickými bohyněmi, ale pro ty její husté vlasy v odstínu roztaveného zlata a pro oči v barvě divokých fialek by se proti ní jistě všechny ty Olympanky brzo spikly a svrhly ji na holou zemi. Na svém vzhledu si velmi zakládala, v módní oblasti nebylo nic, co by nedovedla využít ve svůj prospěch, jen aby svoji nádheru ještě víc podpořila.
Toaletní stolek měla přeplněný hřebeny, kartáči a všemožnými štětečky, kelímky a dózičkami s líčidly a krémy přímo přetékal. Její šatna, přecpaná nádhernými oděvy, vyrážela malé Yolandě dech pokaždé, když jí bylo dovoleno tam vstoupit. Kudy baronka procházela, provázela ji zvláštní vůně parfému, vyráběného z oleje růží a mnoha tajených esencí už celá léta u jednoho pařížského lékárníka speciálně pro ni. Všechny její komnaty byly prosyceny tou zvláštní, omamnou a přesto svěží vůní.
Yolandě se úžilo hrdlo obdivem pokaždé, když matku spatřila, bezděčně se však snažila, aby k tomu docházelo co nejméně. Nádherná Laura de la Ferté byla chladná, náročná a zejména velmi přísná, pokud šlo o výchovu jejích potomků.