Yolanda 10

10. "Co se to tu zase děje? Nechápu, proč ty děti dělají takový rámus?"
Zasutá Yolandina vzpomínka byla mnohem pozdějšího data než ta na dlouhonohého koně. Vysoká, útlá baronka stojí ve dveřích dětského pokoje s žalujícím pohledem upřeným na rozmetanou armádu dřevěných vojáčků.
"Pan Filip svádí důležitou bitvu," promlouvá láskyplně chůva, vzhlížejíc od rozpletené punčochy.
"Já jsem vévoda z Engheinu a právě jsem zvítězil v bitvě u Cérisolle. Přesně tak prý se to stalo v roce 1545, říká můj preceptor a jistě je pravda alespoń to, že po slavném boji vévoda povýšil mnoho chrabrých mužů do šlechtického stavu, že, paní matko? Že se právě tak vedlo i našemu pra-pra předku Mathisovi?"
Malému vévodovi z Engheinu svítily oči nadšením, ale Laura de la Ferté pocity svého hezkého synka naprosto nesdílela. Krásnou bílou rukou si přejela po čele a přísně zahovořila:
"Pane, těší mne, vaše příští poslání vojevůdce, ale v prvé řadě jste urozený muž a jako takový máte mít ohledy k ženám. Není mi dnes dobře, proto již nehlučte, prosím!"
I nezbedný Filip se nezmohl na víc než na hlubokou úklonu.
"Jak víte o Mathiasovi?" otázala se baronka již na odchodu.
"Tatínek mi o tom často vypráví."
"Oh, váš otec..." udělala Laura. "Je chvályhodné, že vás zajímá rodová historie. Doporučuji vám lépe prostudovat záznamy v knihovně, které jsem pro poučení svých potomků sepsala v tomto domě vlastní rukou. Z nich zvíte, že váš urozený původ je mnohem staršího data, než se kdy jakýsi Mathias stal z rozmaru vévody podkoním. Rytíř Roland, první předek mého rodu, bojoval po boku posledních Merovejců a zemřel na válečném poli."