Yolanda 11

11. Slova baronky Laury zazněla jako šlehnutí. "A copak vy děláte, dcero?"
Na Yolandu nebylo možné se zlobit. Seděla v koutku na naditém saténovém polštáři tichounce jako pěna a s něžným naléháním se pokusila udržet v bleděmodrém klíně své nabírané suknice malé kotě. Koťátko bylo hezoučké a baculaté jako všechna dobře živená mláďata, ale přední pacičky mělo podivně zkroucené pod sebe a nedokázalo stát ani pořádně chodit.
"Jak to, že už jste sem zase donesla tu zrůdu, Yolando? Jasně jsem vám řekla, že tohle v domě nechci! Nechápu, že to zvíře někdo neutratil, hned jak se narodilo. Babetto, zavolej sluhu, ať tu kočku někam odnese a ty na to dohlédni! A postarej se, aby bylo ticho, hlava mne bolí, div se mi nerozskočí!"
"Hned, hnedlinko zavolám vaši komornou, aby vás uložila. A sama vám donesu ledový obkladek, jako když jste byla malíčká. Jestli staré ženské prominete tu troufalost, stále ve vás vidím tu svoji malou slečinku, už tehdy jste byla tak krásná, že vás každý zbožnoval," rozplývala se chůva.
Baronka s potěšením ssála ta medová slůvka a tvářila se tak žalostně, že by jí Yolandě zajisté bylo líto, nebýt poslední věty:
"Hlavně to nechutné zvíře ať jde z domu, postarej se o to!"
"Ano, ano jistě se postarám, jen už si pojďte lehnout, paní. Kde se ta vaše neřádná komorná zase courá, že nejde? No nic nic, sama se postarám, závěsy stahnu, korzet vám povolím... Uvidíte, uleví se vám, hvězdičko moje..." Babetta opatrně vyváděla baronku z místnosti, jako by byla ze vzácného skla. Filip za oběma udělal nezpůsobný obličej, Zaražená Yolanda se neodvážila ani zaplakat nad osudem malé bílé kočičky.