Yolanda 13.

13. "Copak, je zataženo? Jen aby z toho mraku nezačalo pršet," ozvalo se vesele. Edmond de Laval stál rozkročený o pár schodů nad ní, jako vždy jen v bílé, napůl rozhalené košili a krátké kožené vestě. Nebýt masivního zlatého medailonu, který se třpytil mezi porostem na jeho hrudi, mohl si ho každý splést s obyčejným venkovanem. Rukávy košile měl vyhrnuté až po lokte, na eleganci si nikdy nepotrpěl, pohodlné obnošené kalhoty končily v nenaleštěných, praktických holínkách. Palce obou rukou měl zaklesnuté za široký kožený opasek a smál se na Yolandu jasně modrýma očima.
"Myslel jsem, že pojedeš s námi. Copak nevíš, že tvůj Orion se nudí?"
K čtvrtým narozeninám dostala vlastního chundelatého koníčka, se kterým se učila zvládat všechny taje jezdectví. Koník byl jejím přítelem a velmi ho milovala, ale starost o Micičku teď přehlušila i radost ze skvělé projížďky.
"Co je, stalo se ti něco?" Edmond postřehl v dětské tvářičce opravdový žal. Sestoupil těch několik kroků k Yolandě a bez váhání se posadil vedle ní na schod.
"Tak řekni, ublížil ti někdo?"
Strýc Edmond byl jen o několik roků mladší než její otec, ale Yolandě vždycky připadalo, že je snad mladší než Filip. A na rozdíl od jejího bratra, strýček ji vždycky ochraňoval, nikdy k ní nebyl nepříjemný a mohla se mu svěřit se vším.