Yolanda 17.

17. "Snad v každé rodině se vyskytuje alespoň jedna taková černá ovce," utěšoval farář jeho matku každou neděli při zpovědi, " a většinou se časem napraví. Vy jste dobrá žena a nezasloužíte si takové trápení. Věřte, že za vašeho syna se z celého srdce modlím."
Mathiasův otec, statný mlynář a dobrý katolík, také upřímně věřil, že se nakonec stane zázrak a syn se polepší. Pokorně skláněl hlavu před starým farářem v oblýskané sutaně a štědře dával na ofěru. Ale také pro jistotu, jaksi aby nebylo plýtváno časem, svědomitě při každé příležitosti řezal svého nezdárného potomka vším, co mu padlo do ruky. Jenomže Mathiase ani nenapadlo se polepšovat podle představ svých přísných a zbožných rodičů. Při jedné fyzické exekuci zdivočel docela a vytrhl otci z ruky podávky. Svalil starého muže na zem a uprchl větracím otvorem na seníku. Domů se nevrátil ani večer, ani v příštích dnech a po čase ke zdrcené rodině došla zvěst, že ho dostali verbíři a odvedli ho k vojsku.
V míru rváč a dobrodruh, Mathias prokázal v bitvách vše, co musí mít správný voják: otužilost, rohodnost, dravost a vytrvalost. Kázeň ani zde nebyla jeho přítelkyní a tak dlouho zůstával obyčejným pěšákem, inkasujícím kvůli své nezkrotnosti celou řadu trestů. Pro své lepší vlastnosti byl však téměř vždy zase rychle rehabilitován. A v památné bitvě u Cérisolle mu právě jeho vrozená nedisciplinovanost nakonec dopomohla k povýšení. Když padl velící důstojník, Mathias začal bez dlouhého přemýšlení vydávat rozkazy namísto něho a to tak úspěšně, že se podstatně zasloužil o vítězství.