Yolanda.27

27. Celé dlouhé roky si byl vědom, že se jednou má oženit s Faustinou de Laval a nebylo mu to nijak proti mysli. Jako sestru svého milého přítele ji znal od dětství, byla jen o několik roků mladší než on, něžná, roztomilá, měl ji rád. Byl si jist, že když vyhoví plánům obou rodin, nebudou spolu nešťastni.
Když zemřela, upřímně se nad tím rmoutil, třebaže pro jeho mládí vztah mezi nimi nikdy nepřekročil sourozeneckou náklonnost. Na manželství neměl ani pomyšlení, neboť nešťastnou náhodou krátce potom ztratil v jednom dnu i oba své rodiče. A i když se s tím vším poněkud vyrovnal, do závazku se nehrnul. Potešení z nových povinností a z lovu bylo pro něj nad jakoukoli známou ženu. Až tváří v tvář Lauře de Lermont pochopil, oč byl jeho život dosud ochuzen. Její nádherné fialkové oči vyzývaly všechny jeho nejniternější mužské touhy.
Od prvního okamžiku byl rozhodnut se o ní vážně ucházet, jen se mu zdálo, že úplně bez naděje. Od hraběnky de Montmort vyzvěděl, že sice nepochází ze zámožné rodiny, ale její půbod byl mnohem starší a váženější než ten jeho. Zatímco mladý Mathias se ještě bouřil proti svému otci mlynáři, její předkové si ve svých starobyle omšelých sídlech už jen připomínali zašlou slávu a legendy o tom, jak zakladatelé rodu sbírali své pocty na poli cti a slávy po boku posledních Merovejců. Takovou propast nešlo snadno překlenout.

Yolanda 26.

26. "Lauro, drahoušku, vedu vám dva pány, z nichž jeden k vám vzplál takovou láskou, že starou ženu jako já nevidí ani neslyší. Který z nich to je - to jistě poznáte sama! Hrabě de Laval... a baron de la Ferté."
Z dálky se Hubertovi jen zdálo, že ta dívka je sama dokonalost, zblízka si tím byl absolutně jist. Její souměrné postavě by nemohl nic vytknout ani sebenáročnější umělec, pod korunou načesaných světlekaštanových vlasů se skvěl bledý oválný obliček s vysokým, hrdým čelem a vzletně načrtnutým obočím. Rovný, antický nos byl vzorem dokonalosti. Když dívka pozvedla dlouhé, tmavé řasy, pochopil důvod její fialové toalety. Ještě nikdy neviděl takové oči! Měly barvu jen o několik odstínů sytější než její nařasené sukně, v žádném případě nebyly modré!
Ty podivuhodné zasněné zorničky sklouzly s jednoho na druhého, rozjasnily se tichým úsměvem a nevýslovně spanilá růžová ústa se pohnula beze slov. Jak je překrásná! Bohyně, která se právě rozhodla žít na zemi. A její jméno...! Vynikající latiník v Hubertovi jásal. Laura! Vítězná, triumfující, to tedy je!
"Odpusťte paní de Montmort její žertování," pravil trochu zastřeně. "Jsem si jist, že nejsem první muž, jenž k vám po jediném pohledu cítí tu nejhlubší oddanost a to mne rmoutí."
Jako by jeho slova rozbila nějaké tajuplné kouzlo. Fialkové oči zase nabyly svého zasněného nepřístupného výrazu a krásná ústa pravila... co vlastně? Na to si nikdy později nevzpomněl.

Yolanda 25.

25. "To byste pro mne udělala? Madam, v tom případě budu vaším otrokem po celý večer!"
"A neponecháte si ani chviličku pro tu krásku, z níž jste celý bez sebe? Takovou oběť nemohu žádat! Ale jeden tanec byste mi mohl věnovat. Vlastně vám prokazuje veliké dobrodiní - dva tance? Zbožňuji sarabandu a v posledních létech jaksi nikdy není dost ochotných mužů, kteří by mne vyzvali. Co naplat, hněvá mne to, ale jsem už stará."
"Vy a stará, hraběnko? Se svým temperamentem jste snad mladší než já. Dovoluji si vás uctivě požádat o každou sarabandu dnešního večera, pokud mi laskavě prominete, že v tanečním umění příliš nevynikám."
V tu chvíli se mezi davem vynořil Edmond, štíhlý, vysoký - dobře o polovinu hlavy přečníval okolní společnost.
"Promiň, hned u dveří jsem potkal aspoň tucet známých. Hraběnko," sklonil se k vrásčité tlapičce plné prstenů se starodávným osazením. "Váš půvab je nezlomný." Ale mimoděk se zadíval do míst, kam utíkal pohled jeho přítele a na okamžik se zarazil. Hraběnka to pochopila po svém.
"Víte, že jste okouzlující, vy dva? Za všech okolností dvojjediní! Doufám, že se nestanete soky v lásce, to by bylo tragické. Tedy pojďte, představím vás slečně de Lermont oba." Nenuceně se zavěsila do Huberta, Edmonda uchopila za ozdobnou chlopeň rukávu a v trojici obratně domanévrovala ke skupince u krbu.

Yolanda 24.

24 Mladá dáma se nezúčastňovala živého hovoru, na její spanilé tváži tkvěl výraz hrdé uzavřenosti, jako by tu stála v hloučku klevetících žen pouze nedopatřením a nechtěla mít s tou skupinkou rozveselených samiček nic společného.
´Kdo je to, probůh?´ říkal si okouzlený Hubert de la Ferté. ´Vypadá, jako by sestoupila mezi smrtelnice přímo z Olympu a teď se jí tu pranic nelíbilo!´
"Barone, zase jste jednou opustil ten svůj vlčí důl a uráčilo se vám vkročit mezi lidi? Vsadím se, že to nebylo dobrovolně!"
Starou baculatou hraběnku de Montmort měla velmi ráda jeho matka, proto ji Hubert ve společnosti nikdy nezanedbával. Tentokrát však na ni hleděl zmateně a nemohl vymyslet jedinou přijatelnou větu, kterou by mohl pronést.
"Poslyšte, je vám dobře, můj milý? Ah, už vím," vykřikla potěšeně, když vysledovala cíl jeho pohledu. "Za tím vězí ta dívka s bílým vějířem, není-liž pravda?"
Rozpačitě zapíral, ale bláznivě nalíčeným jasnozřivým očkám staré hraběnky neměl naději uniknout.
"Mon Dieu, slečna de Lermont se opravdu nesmí ukázat ve společnosti, aby pro ni mužská srdce ihned nezahořela plamenem. Tetřívku můj roztokaný, zavděčím se vám, když vás s tou dámou seznámím?"
Hraběnka byla o několik let starší než jeho zesnulá matka, snadno si mohla vůči němu dovolit ten lehce pobavený tón, odpustil by ji mnohem víc!

Yolanda 23.

23. Jak jen se mu tenkrát na jaře nechtělo na ten nudný a přitom vpravdě povinný ples k Velkému kapitulovi! Utěšoval se jedině pomyšlením, že jeho přítel Edmond pohlíží na tu nepříjemnou nutnost se stejnou nechutí, že pojedou společně a ve dvou to všechno prostě nějak přetrpí!
Všechna nechuť z něho spadla, sotva vstoupil do největšího salónu a zahlédl skupinku rozesmátých dam, které delikátně klevetily v blízkosti obrovského mramorového krbu. Muselo se probírat něco velmi pikantního, neboť dámám se oči třpytily šibalstvím a rozpovídaná ústa pohotově schovávaly za hradby rozmanitých vějířů. Pouze jedna z nich používala ten svůj opravdu jen k tomu, k čemu byl původně určen. Zvolna a ladně pohybovala záplavou bílých pštrosích per pro osvěžení tváří a přitom přesně na tu vzdálenost, že z jejich dokonalé krásy nezakrývala ani kousíček.
Byla vyšší a urostlejší než většina přítomných dam, popravdě byla určitě i o malinko vyšší než on sám. Její světle fialové šaty působily jaksi vzletněji a úpravněji než kterákoli jiná dámská toaleta v sále. Jako pravý muž, Hubert de la Ferté nedokázal pochopit, v čem to vězí, jen okouzleně vnímal, že tomu tak zcela jistě je.

Yolanda 22.

22. Za čas vyrostl na pěkném návrší nevelký zámeček a o málo později byl nemladý, zmrzačený baron Mathias shledán přijatelným ženichem pro slečnu výtečného původu a nepatrného věna. Zřejmě ani hodně po své čtyřicítce nepostrádal jistou dravou svůdnost a snad také prožité útrapy ovlivnily jeho povahu výrazně k lepšímu, z kusých zápisků vyplývalo, že první paní de la Ferté svého manžela velice milovala a že jejich svazek byl šťastný.
Z něj vzešlo několik potomků, jejichž jména baronka pečlivě i s daty narození vpisovala za manželovy neúhledné poznámky. Všechny její následnice potom pokračovaly v této rodinné tradici, naposledy i krásná Laura, křivíc ret nad neumělým začátkem této kroniky, nicméně jí podle svého přesvědčení prokázala čest a přičinila svým úhledným rukopisem s četnými pravopisnými chybami záznam o svém sňatku a o narození posledních ratolestí, Filipa a Yolandy.
Žádný z potomků dobrodružného Mathiase se zakladateli rodu nepodobal. I po přílivu nové krve jako by dívky vždy byly odlity do kadlubu trpělivé, mírné Yolany a hoši podobni Oktávovi. Pravda, pro památku svého prapředka vždy každý syn nějaký čas sloužil v královském vojsku, ale nešlo jim to od srdce, žádný z nich k rozkvětu rodu už ničím nepřispěl, prostě neměl v torně svoji maršálskou hůl.
Také Hubert de la Ferté byl přešťastnen, když čas jeho vojančení vypršel a on se mohl usadit na svém, objíždět polnosti, xkwpi dohlížet na hospodaření a pro potěchu lovit. Kdyby manželka projevila alespoň trochu porozumění pro jeho záliby, nic jiného už by od života nežádal, to se však nestalo. Proč? Nechápal to. Sám Lauru miloval od prvního spatření a byl si jist, že na tu chvíli nikdy nezapomene.

Yolanda 21.

21. O sestrách nevěděli nic.
"...Prý se prostě vdaly a odstěhovaly za svými muži, tvrdili někteří, ale na podrobnosti si nikdo nevzpomínal. Až starý Anselm, kdysi mleč náš, když jednou vína u mne přebral, počal žalostně blekotat, jak tenkrát, když po morové ráně tahli krajem vojáci, obě dívky znásilnili. Musel jsem ho vynést ke studni a skoro utopit jako kotě, než se trochu probral a vybleptal i to ostatní: jedna z dívek prý na třetí den zemřela, ta druhá po čase zmizela z kraje, snad prý s těmi vojáky. Dál se ale zapřísahal, že víc opravdu neví.
Běda, nyní jsem si jist, že o svých sestřičkách vím pravdu! Vojákovi je přirozené šířit kolem sebe násilí, ač se nyní hanbím to přiznat, vímť o tom své. To slepý pud nutí muže rozdávat život, aniž by tušil, že někdy znovu rozdává pouze smrt. Však sestřičky mé ubohé, cudná Marianna a smavá Yvette! Při jejich povahách mi není zatěžko uhádnout, která tehdy zemřela a která zvolila život tak hanebný, že pro něj já, tvrdý vvysloužilec, nemám slov."
Domov Mathias samozřejmě také nenalezl, kdysi výstavný prosperující mlýn byl v ssutinách, pole zaplevelená, les vypálený a poničený. Neoddával se lítosti, prozatím si vyhledal za příbytek polozbořenou chatrč jaká by nevyhovovala ani poslednímu podruhovi a dal se do práce. Najal pracovní síly a s jejich pomocí opravil mlýn, vysadil nový kus lesa, obdělal pole a nakoupil dobytek. Ale dávno už nešlo jen o malý mlýn, Mathias svědomitě budoval základ příštího malého panství, jež bylo z milosti Jindřicha IV. jmenováno baronstvím La Ferté.

Yolanda 20.

20. Zběžně psané zápisky Mathias později nechal i s dalšími prázdnými listy svázat v knihu do zdobných kožených desek a tuto knihu, ještě později povýšenou na rodinnou kroniku, měl nyní baron Hubert pečlivě uzamčenou ve svém sekretáři.
"...neméně se těším na bratra Oktáva, i jemu mám co vynahradit, neb on se dřel na otcovském majetku od svítání do noci, zatímco já jen za děvčaty lehomyslnými běhal a šarvátky s hochy proto vyvolával," vzpomínal dále Mathias. "Nemohu se dočkat ni sestřiček svých, až o nich zase zvím. Marianna byla vždy cudná a jemná jako jabloňový kvítek, zato Yvette byla odmalička velmi veselá a koketka převeliká! Když jsem je opouštěl, obě byly ještě skoro dětmi, to však je pryč, nyní jsou již jistě dávno samy matkami odrostlých dětí a kdoví, kam je osud zavál. Ach lidé, proč lépe nerozumíte duším svých bližních! Kdysi kde kdo spěchal soudit mé nekalé činy, však jakou náklonnost chovám k těm dvěma, nikdo neviděl..."
Na dalších stránkách se Mathias ještě útržkovitě zmínil, jak zabezpečí své blízké a vybuduje sídlo, odpovídající jeho novému stavu. Potom zápisky nadlouho ustaly a následně pokračovaly velmi neuspořádaně. Vyplynulo z nich, že Mathias už nikdy neobjal matku Yolanu s tváří v bílém vinutí, neodprosil otce. Oba zemřeli na jakousi vleklou horečku již před mnoha léty, krátce po jeho zmizení. Ani bratr Oktáv již nebyl naživu. Pokorný dříč se snažil ze všech sil zastat práci za všechny ty ruce, co v hospodářství roky scházely, nikdy si nevyšetřil ani čas, aby si k sobě našel ženu a tak živořil smutně jako starý mládenec, až jej jednou ušlapal zdivočelý býk, prý přesně na den pět let před Mathiasovým návratem, tvrdili pamětníci.

Yolanda 19.

19. Toto všechno ve zkratce průběžně zaznamenával svým těžkopádným, nevypsaným rukopisem na cokoli, co se k psaní hodilo: na útržky poztrácených map a bitevních plánů, na účty vojenských dodavatelů, na okraje milostných lístků urozených velitelů... na jedné z posledních zastávek na cestě domů napsal: " Že jsem všechny ty válečné útrapy přežil ku své malé škodě, za to mohu vděčit jedině nevyzpytatelné milosti Boží, v níž jsem dosud nevěřil. Jen tak se mohlo stát, že se já, drsný chlap a neznaboh vracím domů bohat a po svých, sic osekán, nicméně nezkrácen na důležitých částech svého těla, zatímco kosti mnoha lepších už dávno vybělil čas na polích válečných. Spěchám ku svým od svítání do noci, zastavuji jen toliko, co bych se maličko spánkem osvěžil a jídlem a pitím lačný břich svůj i koňský zasytil. Nemohu dočkati chvíle, až zase spatřím svoji matku Yolanu, snad skutečnou světici v tomto neřádném světě. Vždy mi odpouštěla, avšak pod bílou plenou na mne hleděla její tvář plna smutku a já to nechápal. Nuže, za pár hodin ji znovu obejmu a uvidím, jak její tvář rozkvete, až jí položím do klína svůj baronský dekret a celé jmění. Potom odprosím svého otce. Toto jest mi velice proti mysli, neb jsem přesvědčen, že jen jeho stálé výčitky a bití mne vehnaly na cestu vzdoru, ale odprosím jej jako dobrý syn, bych jeho stařecká léta nekrušil svoji jankovitostí."