Yolanda 19.

19. Toto všechno ve zkratce průběžně zaznamenával svým těžkopádným, nevypsaným rukopisem na cokoli, co se k psaní hodilo: na útržky poztrácených map a bitevních plánů, na účty vojenských dodavatelů, na okraje milostných lístků urozených velitelů... na jedné z posledních zastávek na cestě domů napsal: " Že jsem všechny ty válečné útrapy přežil ku své malé škodě, za to mohu vděčit jedině nevyzpytatelné milosti Boží, v níž jsem dosud nevěřil. Jen tak se mohlo stát, že se já, drsný chlap a neznaboh vracím domů bohat a po svých, sic osekán, nicméně nezkrácen na důležitých částech svého těla, zatímco kosti mnoha lepších už dávno vybělil čas na polích válečných. Spěchám ku svým od svítání do noci, zastavuji jen toliko, co bych se maličko spánkem osvěžil a jídlem a pitím lačný břich svůj i koňský zasytil. Nemohu dočkati chvíle, až zase spatřím svoji matku Yolanu, snad skutečnou světici v tomto neřádném světě. Vždy mi odpouštěla, avšak pod bílou plenou na mne hleděla její tvář plna smutku a já to nechápal. Nuže, za pár hodin ji znovu obejmu a uvidím, jak její tvář rozkvete, až jí položím do klína svůj baronský dekret a celé jmění. Potom odprosím svého otce. Toto jest mi velice proti mysli, neb jsem přesvědčen, že jen jeho stálé výčitky a bití mne vehnaly na cestu vzdoru, ale odprosím jej jako dobrý syn, bych jeho stařecká léta nekrušil svoji jankovitostí."