Yolanda 22.

22. Za čas vyrostl na pěkném návrší nevelký zámeček a o málo později byl nemladý, zmrzačený baron Mathias shledán přijatelným ženichem pro slečnu výtečného původu a nepatrného věna. Zřejmě ani hodně po své čtyřicítce nepostrádal jistou dravou svůdnost a snad také prožité útrapy ovlivnily jeho povahu výrazně k lepšímu, z kusých zápisků vyplývalo, že první paní de la Ferté svého manžela velice milovala a že jejich svazek byl šťastný.
Z něj vzešlo několik potomků, jejichž jména baronka pečlivě i s daty narození vpisovala za manželovy neúhledné poznámky. Všechny její následnice potom pokračovaly v této rodinné tradici, naposledy i krásná Laura, křivíc ret nad neumělým začátkem této kroniky, nicméně jí podle svého přesvědčení prokázala čest a přičinila svým úhledným rukopisem s četnými pravopisnými chybami záznam o svém sňatku a o narození posledních ratolestí, Filipa a Yolandy.
Žádný z potomků dobrodružného Mathiase se zakladateli rodu nepodobal. I po přílivu nové krve jako by dívky vždy byly odlity do kadlubu trpělivé, mírné Yolany a hoši podobni Oktávovi. Pravda, pro památku svého prapředka vždy každý syn nějaký čas sloužil v královském vojsku, ale nešlo jim to od srdce, žádný z nich k rozkvětu rodu už ničím nepřispěl, prostě neměl v torně svoji maršálskou hůl.
Také Hubert de la Ferté byl přešťastnen, když čas jeho vojančení vypršel a on se mohl usadit na svém, objíždět polnosti, xkwpi dohlížet na hospodaření a pro potěchu lovit. Kdyby manželka projevila alespoň trochu porozumění pro jeho záliby, nic jiného už by od života nežádal, to se však nestalo. Proč? Nechápal to. Sám Lauru miloval od prvního spatření a byl si jist, že na tu chvíli nikdy nezapomene.