Yolanda 24.

24 Mladá dáma se nezúčastňovala živého hovoru, na její spanilé tváži tkvěl výraz hrdé uzavřenosti, jako by tu stála v hloučku klevetících žen pouze nedopatřením a nechtěla mít s tou skupinkou rozveselených samiček nic společného.
´Kdo je to, probůh?´ říkal si okouzlený Hubert de la Ferté. ´Vypadá, jako by sestoupila mezi smrtelnice přímo z Olympu a teď se jí tu pranic nelíbilo!´
"Barone, zase jste jednou opustil ten svůj vlčí důl a uráčilo se vám vkročit mezi lidi? Vsadím se, že to nebylo dobrovolně!"
Starou baculatou hraběnku de Montmort měla velmi ráda jeho matka, proto ji Hubert ve společnosti nikdy nezanedbával. Tentokrát však na ni hleděl zmateně a nemohl vymyslet jedinou přijatelnou větu, kterou by mohl pronést.
"Poslyšte, je vám dobře, můj milý? Ah, už vím," vykřikla potěšeně, když vysledovala cíl jeho pohledu. "Za tím vězí ta dívka s bílým vějířem, není-liž pravda?"
Rozpačitě zapíral, ale bláznivě nalíčeným jasnozřivým očkám staré hraběnky neměl naději uniknout.
"Mon Dieu, slečna de Lermont se opravdu nesmí ukázat ve společnosti, aby pro ni mužská srdce ihned nezahořela plamenem. Tetřívku můj roztokaný, zavděčím se vám, když vás s tou dámou seznámím?"
Hraběnka byla o několik let starší než jeho zesnulá matka, snadno si mohla vůči němu dovolit ten lehce pobavený tón, odpustil by ji mnohem víc!