Yolanda 26.

26. "Lauro, drahoušku, vedu vám dva pány, z nichž jeden k vám vzplál takovou láskou, že starou ženu jako já nevidí ani neslyší. Který z nich to je - to jistě poznáte sama! Hrabě de Laval... a baron de la Ferté."
Z dálky se Hubertovi jen zdálo, že ta dívka je sama dokonalost, zblízka si tím byl absolutně jist. Její souměrné postavě by nemohl nic vytknout ani sebenáročnější umělec, pod korunou načesaných světlekaštanových vlasů se skvěl bledý oválný obliček s vysokým, hrdým čelem a vzletně načrtnutým obočím. Rovný, antický nos byl vzorem dokonalosti. Když dívka pozvedla dlouhé, tmavé řasy, pochopil důvod její fialové toalety. Ještě nikdy neviděl takové oči! Měly barvu jen o několik odstínů sytější než její nařasené sukně, v žádném případě nebyly modré!
Ty podivuhodné zasněné zorničky sklouzly s jednoho na druhého, rozjasnily se tichým úsměvem a nevýslovně spanilá růžová ústa se pohnula beze slov. Jak je překrásná! Bohyně, která se právě rozhodla žít na zemi. A její jméno...! Vynikající latiník v Hubertovi jásal. Laura! Vítězná, triumfující, to tedy je!
"Odpusťte paní de Montmort její žertování," pravil trochu zastřeně. "Jsem si jist, že nejsem první muž, jenž k vám po jediném pohledu cítí tu nejhlubší oddanost a to mne rmoutí."
Jako by jeho slova rozbila nějaké tajuplné kouzlo. Fialkové oči zase nabyly svého zasněného nepřístupného výrazu a krásná ústa pravila... co vlastně? Na to si nikdy později nevzpomněl.