Yolanda 37.

37. Paní domu ovšem neprojevila příliš dobrou volbu. Baptistina byla statná, dobrácká duše, která měla pro tak vysoké postavení pouze ten předpoklad, že byla snaživá, ochotná, neochvějně poctivá a dovedla číst, psát a počítat. Předtím byla odmalička jako obyčejná služka u jedné staré vznešené dámy v Languedocku, která ji z rozmaru docela slušně vzdělala. Však také Baptistinka nemálo želela, když ona stará dáma zemřela. Kdyby ta hodná ženská natrefila na energickou paní, která by dohlédla na její práci, usměrnila její činy a dovedla jí včas vydat správné rozkazy, z Baptistiny by se určitě v krátkém čase stala dobrá hospodyně, protože nepostrádala chuť k učení. Ponechána sama sobě však v novém postavení tápala a z nervozity se často dopouštěla vážných přehmatů, které sice nikdy neodhalila baronka Laura, zato beze zbytku neunikly podřízenému služebnictvu.
Služebně starší personál zámku se zařídil po svém a bez ohledu na rozkazy hospodyně používal vlastní rozum a pokračoval v práci dál jako za původní paní de la Ferté, zesnulé matky barona Huberta. U novějších sloužících ovšem statná Baptistina zhusta budila neoprávněnou úctu a tak jejím rozkazům naslouchali do písmene - tím ovšem jen velmi zřídka dobře prospěli hladkému chodu domácnosti.

Yolanda 36.

36. Od toho incidentu ve stáji baron Hubert věděl, že mezi ním a jeho jediným synem se rozevírá propast, kterou nelze překonat. Tím víc se upjal na mladší děcko, na Yolandu. Až dosud mu připadala jen jako zábavná malá švitorka, která těká jeho domem a on ji miluje jen proto, že je tak roztomilá.
Krásy bohužel nikomu nepobrala, ale jedno bylo jisté - neomýlil se tenkrát, když na manželku naléhal, aby dívenka dostala jméno Yolanda. O písmenko zušlechtěné rodové jméno se hodilo k děvčátku tak vlídnému a dobrosrdečnému, jako by své vlastnosti opravdu nabralo od té dávné Yolany s tváří v bílém zavití. Hubert začal pozorně sledovat její vývoj a záliby a nadšeně žasl. Malá projevovala bystrou inteligenci a zároveň se začala prosazovat jako schopná hospodyňka.
Zámecká domácnost neslynula vybraným pořádkem. I baron vnímal jistou neútulnost svého domova a naprosto nechápal, v čem to vězí, za života jeho matky přece všechno plynulo v dokonalém souznění! V žádném případě mu ani na mysl nepřišlo, aby nevítané změny dával nějak do souvislost se svojí nádhernou manželkou. Bylo to ovšem tak, že vedení domácnosti Lauru znechucovalo. Přímý dozor nad služebnictvem pokládala pod svoji důstojnost, krátce po svém sňatku proto najala hospodyni, statnou Baptistinu. A byla přesvědčena, že tímto pro bezchybný chod všeho pod zámeckou střechou učinila, co jen bylo v jejích silách.

Yolanda 35.

35. Byl si jistý, že za syna prosí marně. V náručí své milované ženy zplodil někoho, jehož cesta je temná. Na tomto světě není polehčujících okolností pro Filipa de la Ferté. Jeho osud už byl kdesi utkán a nitka jeho pozemské existence snad už odstřižena. Je vtělením nezkrotného barona Mathiase, ale k jeho zušlechtění nepřispějí tvrdé životní podmínky a mnohé útrapy. Jeho svévoli navíc posilují všichti ti zpupní rytíři a hrabata, urození předkové jeho matky, muži, kteří se hnali vždy jen za poctami a úspěchem, jen pro ně pokládali své životy za klikaté zájmy těch nejmocnějších a to už od dob prvních křesťanů. Filip se narodil jako krásné a nevinné děcko, tak jako každý na tomto světě. Ale v okamžiku, kdy opustil matčin klín, vzal na sebe svůj lidský úděl a jednou bude muset zaplatit za všechny, co se před ním dopustili zlého. A co hůř, snad nejvíc bude platit sám za sebe.

Yolanda 34.

34. "Panebože, jak může být můj syn takový," šeptal baron se sepjatýma rukama před oltářem v domácí kapli. Své náboženství nevyznával nijak okázale, jako to nemůže činit žádný rozumný a ušlechtilý člověk, ale v Boha silně věřil. Též věřil v Ducha Svatého a v Ježíše Krista. O neposkrvrněné Panně a jejím navštívení měl značné pochybnosti, o těch však moudře mlčel i před knězem.
Jindy vcházel do kaple pouze v neděli dopoledne, ve slavnostním odění, s dětmi a v doprovodu manželky a její komorné. Hezká Nanna nesla barončin přehoz, čichcí sůl a modlitby vázané ve slonovinových deskách se stříbrným kováním a pozdviženým nosíkem málem vysmýčila strop. Prostor v kapli se brzo zaplnil k prasknutí, neboť všechno služebnictvo, které se v tu chvíli mohlo vzdálit od svých povinností, mělo dovoleno se mše účastnit - až po posldeních pacholka v maštali. Baronka na to často tvrdě žehrala.
"Pane manželi, mně se nedostává vzduchu! Ti sloužící ze chlévů děsně páchnou! Jak mohu obcovat s Bohem, když přitom cítím tak vulgární smrad z lejna!"
Ale v tomto jediném případě baron své manželce nikdy nedal zapravdu. Trpělivě opakoval, že i služebnictvo má právo jednou týdně uctít Boha a vyslechnout kázání v nejbližším svatostánku, tak je to odnepaměti zde zvykem. Když už tu kaple jednou stojí, je přece nesmyslné, aby služebnoctvo běhalo až do vesnického kostela!
Barona samotného vůně kadidla uspávala a většina kázání faráře Bessiéra nudila. Dnes však nalezl cestu do kaple sám, poháněn úzkostí.
"Pomoz mi, pane Bože! Ježíši, ty ktreý jsi zemřel pro lidskou zlobu, poraď mi, jak ji vykořenit z duše mého syna," spínal úzkostně ruce aniž tušil, že v tu chvíli se jeho tvář takřka navlas podobá tváři umučeného nad oltářem. Modlil se dlouho a vroucně, ale modlitba mu nepřinesla útěchu. V hrudi cítil místo srdce ledový úlomek, zdálo se mu, že na tomto místě se mu zjevil cípek pravdy a ta nesnesitelně bolela.

Yolanda 33.

33. Hubertovi se téměř nikdy nestávalo, že by zaplanul nekontrolovatelným hněvem, v tu chvíli se však neovládl. Natáhl svalnatou paži, štíhlé tělíčko uchopil za týl, jako v chladném počasí nosil do teplého chléva zbloudilá koťata a když si takto Filipa přitáhl, pravice i levice začala rozdávat bohatýrské políčky, které si, popravdě řečeno, ten mládeneček víc než dost zasloužil. Když po nějaké chvíli stanuli proti sobě, dospělý brunátný muž a chlapec s prokousnutým zakrváceným rtem, pohlédli si do očí. A co jedenkaždý v pohledu toho druhého uviděl, na to nikdy nezapomněli. Nic pěkného to nebylo.
"A můžete požalovat mamá, že vás tak zřídil venkovský baron!"
Mládenečk pružným zavlněním štíhlého tílka na sobě urovnal exekucí pokroucený oděv.
"Zajisté, pane. Vyslechne se zájmem toto sdělení. Mohu odejít?"
"Běžte, Filipe," zamručel baron smířlivě. "Hleďte se polepšit a příště se vyvarujte mého hněvu." Už v tu chvíli bylo Hubertovi syna pro ten výprask líto.
"Pane..." Tmavá zkadeřená hlavička se sklonila v nuceném gestu pokory, až se kučery na šíji rozdělily a odhalily kousek heboučkého krčku, uzavřeného v bílém plátěnném límci olemovaném krajkou. Ale v srdci toho útlého mládenečka s orlím pohledem nebylo pokory ani za nehet.

Yolanda 31.

31. "To neudělám," odsekl hoch ústy zbledlými pohanou.
"Pane barón, to neni zapotřebí, dyť já vážně práci nevodved tak, jak má bejt."
"Přesto na tom trvám! Na tvojí chybu stačila prostá výtka. Člověk není hovado. Musí žít podle vůle Boží a na bezbranneém nesmí páchat násilí! Nuže, Filipe...!"
Drobný chasníček se neodvážil podruhé vzepřít otcově autoritě, nicméně omluvu vyjádřil způsobem velmi neuspokojivým.
"Jelikož na tom můj otec trvá, omlouvám se ti, pacholku. Je mi to líto."
Ani v té chvíli nenalezl ale pro dlouholetého služebníka osobní jmého a v jeho intonaci nebylo ani známky po lítosti či pokoře. Baron to správně postřehl, ale pro tu chvíli byl rozhodnut incident již pominout.
"V pořádku tedy, můžete jít! Oba!" Lucas se okamžitě vzdálil s mnoha mumlavými díky a omluvami, Filip však hrdě pozvedl drobnou dravčí hlavičku na krajkovém límci.
"Pane barone, proč jste mne před tím chlapem ponížil? Ujišťuji vás, že moji matku to nepotěší!"
"Pane synu, pokud máte jen špetku zdravého rozumu, před matkou o tomto incidentu pomlčíte!"
Hubert de la Ferté si už dávno nenamlouval, že jeho syn je skvělým potomkem, následníkem bez kazu. S bolestí mhouřil oči nad jeho špatnými vlastnostmi, které se věkem jen prohlubovaly. Až dosud ale netušil, že se v obličeji jeho prvorozeného syna dovede zjevit tolik pohrdání. Filip napřímil útlá ramena a prohlásil s odstupem:
"Mamá měla provždy pravdu! Vy jste doopravdy jen... obyčejný venkovský baron!"

Yolanda 31.

31. "Ten člověk neudělal správně svojí práci, pane otče!" Namítl Filip s povýšenou arogancí španělského granda.
"A propós, mladý pane... Nerozumím vám! Správný muž se občas nestydí vyhrnout rukávy, vzít do rukou vědro a kartáč a posloužit svému čtvernohému příteli osobně! Velmi dobře víš, že já se o svého Poluxe starám vlastníma rukama a strýc Edond o Castora také! Kůň je ušlechtilá bytost, pána nad sebou neuznává, ale časný kontakt s jezdcem ho těší, pokud jej pokládá za svého přítele."
"Fi donc! Nač platíte pacholka, pane otče? " Mládeneček znechuceně pokrčil rameny, jako by litoval všeho dosavadního. "Já jsem byl v právu. "
"Pod touto střechou dosud nemáte žádné právo! Okamžitě se Lucasovi omluvíte, PANE!"
"To nikdy," odsekl pobledlý hoch s ústy pokřivenými pohanou.
" Pane barón, tohle vážně nejni zapotřebí," vstupil do toho Lucas. "Udělal sem chybu, ale jestli mi laskavě ráčíte vodpustit, napravim to celym svym životem..."
"Dost, Lucasi, tady rozhoduji já! Na tu tvou chybu stačila prostá výtka, několik slov! Žádný člověk není hovado, každý má žít podle vůle Boží a nepáchat násilí na bezbranných. Filipe, vy jste tato pravidla překročil. Okamžitě se omluvte!

Yolanda 30.

30. V necelých šesti létech byl baronem přistižen, jak surově mlátí dětským bičíkem pacholka Lucase. Na tu scénu Hubert de la Ferté nezapomněl do konce svých dnů. Nebýt neuvěřitelné zavilosti v dětském obličejíku, mohl být ten výjev vlastně humorný, protože rozložitý pacholek čněl nad dětskou postavičkou téměř tronásobně a rány malým bičíkem přes vysoké boty a silné nohavice patrně ani necítil. Ale nedětsky zuřivý výraz v chlapcově tváři působil, že na té scéně nic k smíchu nebylo.
"Filipe! Ihned přestaň!" vykřikl baron. Malý halama ještě ze setrvačnosti přidal dvě či tři rány.
"Co to znamená, jak se můžeš opovážit?"
"On pořádně nevyhřebelcoval mojí klisnu." Filip vzdorně zablýskal očima a špičatou bradičkou ukázal na Lucase, kterého neuznal za hodna pojmenování.
Baron přejel zkoumavě rukou po koňském hřbetě a boku. Ani nemusel navléci bílou rukavičku, jak to prý činili štolbové v maštalích jeho urozeného Veličenstva Ludvíka XIV. Přesvědčil se, že srst ušlechtilého zvířete je ne sice prvotřídně, nicméně dostatečně čistá. Spor o tom rozhodně nestál za takovou scénu. Aby však synka neponížil, zavrčel na Lucase.
"Svoji práci jsi mohl odvést i lépe."
"Vomlouvám se, pane barone, už sem to řikal mladýmu pánovi," mumlal čahoun v rozpacích. "Vona byla moc neklidná, kopala a já se bál. Už se to víckrát nestane, to slibuju."
"Doufám. Protože jí ti teď také něco slíbím, co už se nikdy nestane. Nikdo nikdy už tě v mé službě neuhodí. Doufám, že mne dobře posloucháte, Filipe! Vím, že někteří urozenci - zejména ti v dvorské službě - nevědí samou povýšeností, kudy kam, nakládají se svým služebnictvem, jako by to byl jejich majetek, hrubě je plísní i bijí. Ale v tomto domě nic takového není zvykem a vy sem nové manýry zavádět nebudete!"

Yolanda 29.

29. Jeho jisté rozčarování rozptýlily děti. Nesmírně miloval obě, i když v prvních létech jaksi bezděčně upíral větší pozornost k Filipovi. I sebeušlechtilejší muži vnímali dcery jako budoucí nevěsty, kterým je třeba dát slušné věno a zaopatřit je váženým manželem, ale veškeré naděje vkládali do syna, pokračovatele rodu, dědice majetku a jména. Hubert de la Ferté však musel velmi brzo pochopit, že Filip nesplňuje jeho představy. Jako by se jeho prostřednoctvím znovu vrátil na svět první baron Mathias, bouřlivý, neukázněný a absolutně nezkrotný. Drobný chlapec, absurdně nepodobný kterémukoli z rodičů, nesl odmalička ve své povaze pouze pýchu, neposlušnost a skony k násilí.
Když ho otec vzal na prohlídku panství, nezajímal se o hospodaření ani o plány do budoucna, pouze pobízel koně do cvalu a štval ho k největším výkonům. Od nějakých pěti let jezdil jako ďábel sám, to musel Hubert s hrdostí uznat, sám si na koni nikdy tak zdatně nepočínal. Nyní pouze trnul hrůzou, že si chlapec někde srazí vaz. Několikrát mu mírně vytýkal vyloženou nerozvážnost, ale hoch pouze odhlížel očima potemnělýma vzdorem a vzápětí tutéž divočinu zopakoval.

Yolanda 28.

28. Nemohl předpokládat, že jeho značný majetek překlene propast mezi nimi. I kdyby její poručníci byli ochotni se s takovým svazkem smířit (a on měl z mnoha příčin důvod se domnívat, že by nebyli proti), nelze doufat, že dívka tak krásná a hrdá jako ona mu dá své slovo! Po mnoha probdělých nocích jí vyznal lásku jen proto, aby sebou ještě ke všemu nemusel pohrdat, že je zbabělec! Neodvážil se ani dýchat, tenkrát, na terase languedockého paláce jejích příbuzných, kde spolu byli jen oni dva v tiché letní noci. Se skloněnou hlavou očekával její povýšené odmítnutí. Ale ona s nachýlenou hlavou, poodvrácená tak, že mu pod korunou vlasů ukazovala svůj nádherný kamejový profil, mlčela dlouho, nekonečně dlouho, než k němu vzhlédla a nevýslovně půvabným pohybem mu podlala obě ručky.
"Bude mi ctí, pane hrabě. Ráda se za vás provdám."
Nejraději by ji v tom okamžiku přivinul do náručí, přitiskl si ji na svoji širokou hruď a zlíbal její nádherná ústa, ale to se pochopitelně neopovážil, pouze v naprostém uchvácení tiskl v mohutných dlaních ty dvě krásné ručky, ledové jako by je vytesali z mramoru. V duchu se proklínal za svoji neohrabanost. Toužil jí povědět tolik důležitých slov a místo toho se zmohl pouze na nejapnou poznámku:
"Máte velmi chladné ruce, není vám zima?" Sám se potil i v tenkém saténovém kabátci.
"Ano, jsem velmi zimomřivá." Jiné dámy vycházely na terasu s obnaženými rameny a s dekoltem, který málem nic neskrýval. Výstřih na jejích šatech byl velmi umírněný, na ven měla přes ramena ještě cosi hedvábného s dlouhými třásněmi. Ale jistě, je mnohem jemnější a choulostivější než ty ostatní, napadlo ho a poznovu se proklínal, že na to přišel teprve nyní.
"Vraťme se tedy," povzdechl rezignovaně. Ona však stála, jako by jeho slova neslyšela. Upírala do jeho očí pohled skoro úpěnlivý. A jemu se pod tím pohledem slova sama vrnula na jazyk.
"Lauro, nikdy nepřestanu vzpomínat na den, kdy jste se mi zaslíbila! Řekl jsem, že vás miluji, ale to je málo. Od prvního okamžiku vás miluji tak velmi, že bych za vás položil život! Až budete mou, zahřeji vaše zkřehlé ručky vlasním dechem, vlastní horkou krví, bude -li třeba, na vaší tváři vykouzlím úsměv a vy budete šťastna, to přísahám!"
"Dokažte to," vybuchla s vášní, kterou v té uzavřené bohyni tušil od prvního podívání. "Dokažte to, Huberte, prosím!"
Tenkrát ho poprvé oslovila jménem a on se tetelil blahem jako chlapeček. Dnes si to všechno připomínal s lehkou nostalgií. Kam se podělo to závratné štěstí, které si maloval ještě ve svatební den?