Yolanda 28.

28. Nemohl předpokládat, že jeho značný majetek překlene propast mezi nimi. I kdyby její poručníci byli ochotni se s takovým svazkem smířit (a on měl z mnoha příčin důvod se domnívat, že by nebyli proti), nelze doufat, že dívka tak krásná a hrdá jako ona mu dá své slovo! Po mnoha probdělých nocích jí vyznal lásku jen proto, aby sebou ještě ke všemu nemusel pohrdat, že je zbabělec! Neodvážil se ani dýchat, tenkrát, na terase languedockého paláce jejích příbuzných, kde spolu byli jen oni dva v tiché letní noci. Se skloněnou hlavou očekával její povýšené odmítnutí. Ale ona s nachýlenou hlavou, poodvrácená tak, že mu pod korunou vlasů ukazovala svůj nádherný kamejový profil, mlčela dlouho, nekonečně dlouho, než k němu vzhlédla a nevýslovně půvabným pohybem mu podlala obě ručky.
"Bude mi ctí, pane hrabě. Ráda se za vás provdám."
Nejraději by ji v tom okamžiku přivinul do náručí, přitiskl si ji na svoji širokou hruď a zlíbal její nádherná ústa, ale to se pochopitelně neopovážil, pouze v naprostém uchvácení tiskl v mohutných dlaních ty dvě krásné ručky, ledové jako by je vytesali z mramoru. V duchu se proklínal za svoji neohrabanost. Toužil jí povědět tolik důležitých slov a místo toho se zmohl pouze na nejapnou poznámku:
"Máte velmi chladné ruce, není vám zima?" Sám se potil i v tenkém saténovém kabátci.
"Ano, jsem velmi zimomřivá." Jiné dámy vycházely na terasu s obnaženými rameny a s dekoltem, který málem nic neskrýval. Výstřih na jejích šatech byl velmi umírněný, na ven měla přes ramena ještě cosi hedvábného s dlouhými třásněmi. Ale jistě, je mnohem jemnější a choulostivější než ty ostatní, napadlo ho a poznovu se proklínal, že na to přišel teprve nyní.
"Vraťme se tedy," povzdechl rezignovaně. Ona však stála, jako by jeho slova neslyšela. Upírala do jeho očí pohled skoro úpěnlivý. A jemu se pod tím pohledem slova sama vrnula na jazyk.
"Lauro, nikdy nepřestanu vzpomínat na den, kdy jste se mi zaslíbila! Řekl jsem, že vás miluji, ale to je málo. Od prvního okamžiku vás miluji tak velmi, že bych za vás položil život! Až budete mou, zahřeji vaše zkřehlé ručky vlasním dechem, vlastní horkou krví, bude -li třeba, na vaší tváři vykouzlím úsměv a vy budete šťastna, to přísahám!"
"Dokažte to," vybuchla s vášní, kterou v té uzavřené bohyni tušil od prvního podívání. "Dokažte to, Huberte, prosím!"
Tenkrát ho poprvé oslovila jménem a on se tetelil blahem jako chlapeček. Dnes si to všechno připomínal s lehkou nostalgií. Kam se podělo to závratné štěstí, které si maloval ještě ve svatební den?