Yolanda 33.

33. Hubertovi se téměř nikdy nestávalo, že by zaplanul nekontrolovatelným hněvem, v tu chvíli se však neovládl. Natáhl svalnatou paži, štíhlé tělíčko uchopil za týl, jako v chladném počasí nosil do teplého chléva zbloudilá koťata a když si takto Filipa přitáhl, pravice i levice začala rozdávat bohatýrské políčky, které si, popravdě řečeno, ten mládeneček víc než dost zasloužil. Když po nějaké chvíli stanuli proti sobě, dospělý brunátný muž a chlapec s prokousnutým zakrváceným rtem, pohlédli si do očí. A co jedenkaždý v pohledu toho druhého uviděl, na to nikdy nezapomněli. Nic pěkného to nebylo.
"A můžete požalovat mamá, že vás tak zřídil venkovský baron!"
Mládenečk pružným zavlněním štíhlého tílka na sobě urovnal exekucí pokroucený oděv.
"Zajisté, pane. Vyslechne se zájmem toto sdělení. Mohu odejít?"
"Běžte, Filipe," zamručel baron smířlivě. "Hleďte se polepšit a příště se vyvarujte mého hněvu." Už v tu chvíli bylo Hubertovi syna pro ten výprask líto.
"Pane..." Tmavá zkadeřená hlavička se sklonila v nuceném gestu pokory, až se kučery na šíji rozdělily a odhalily kousek heboučkého krčku, uzavřeného v bílém plátěnném límci olemovaném krajkou. Ale v srdci toho útlého mládenečka s orlím pohledem nebylo pokory ani za nehet.