Yolanda 43.

43. Hubert se na kresbu ohromeně zahleděl.
"Tak proto..." pravil. Zhluboka se napil a na hodnou chvíli se odmlčel. "Obávám se, že máš pravdu. Mělo mne to samotného napadnout! To je důvod, proč se o ni Laura v poslední době začala zajímat. Já bloud věřil, že si ji konečně oblíbila! Co se ta maličká narodila, nesnesla ji, nevěnovala jí ani trochu pozornosti, zatímco teď ji k sobě volá každý den!"
Ač mezi přáteli panovala veliká důvěrnost, takto o své ženě baron de la Ferté před Edmondem dosud nikdy nepromluvil a Edmond to v té chvíli připisoval spíš přemíře vína. Takticky oddálil plný džbán na druhou stranu stolu a odsunul poněkud obě sklenice.
"Huberte..."
"Ne, nejsem opilý. Dobře vím co říkám a Bůh je mi svědkem, nechci Lauru kritizovat. Miluji ji od toho prvního okamžiku kdy jsem ji spatřil, ale ta její nesmírná pýcha a ctižádost zabíjí štěstí. Nedostačuje jí kým jsem a bojím se, že alespoń Yolandu se pokusí bez ohledu na cokoli dohnat k tomu, co pokládá za světský úspěch."
"Yolanda se nedá," mávl rukou Edmond. "Po matce má jen podobu, povahu ne."
"Díkybohu," pravil Hubert až příliš procítěně. Edmond se tvářil, že to neslyšel. Co se jeho názoru na baronku de la Ferté týkalo, ten si udělal kdysi dávno a od té doby neměl důvod jej měnit. Jemu však tím spíš nepříslušelo ji kritizovat.
"Yolanda má přímou povahu a velkou chuť do života, ta si své štěstí nedá vzít. A také má nás dva na stráži jako své rytíře, ne?"