Yolanda 54.

54. A byla to taková proměna, jako když rozlícená kočka zatáhne ostré drápy a zničehož nic začne příst. Baronka Laura neměla ve zvyku se omlouvat. Vždy vystupovala hrdě jako královna a stavěla se neomylnou. Její nečekaná pokora Huberta dojala.
"Ne, to vy mně promiňte. Do konce života bych se měl omlouvat, ře jsem se opovážil spoustat se svým životem nejkrásnější ze všech žen a mít pro to jen tak chabou omluvu, že ji bezmezně miluji. Věřte, že vám neodpírám pobyt v Paříži ze zloby či žárlivosti. Prostě tam nedovedu žít, nemohu dýchat, umírám každým okamžikem. S takovým manželem byste se mezi dvořeny jen zesměšnila, má drahá."
Neodpověděla, jen nachýlila hlavu a otočila se k zrcadlu. Ten vláčný pohyb byl nevýslovně spanilý, ale jakási tichá rezignace, která byla v Lauřině chování, dotkla se baronových citů velice hluboko.
"Lauro moje milovaná, což jinak neplním všechna vaše přání? Proč nedovedete být aspoň chvíli šťastná?" Hubert v tu chvíli úpěnlivě prosil, ale štíhlé tělo v pevném sevření korzetu bylo nepřátelské a cizí, jako by se ho nikdy nedotkly baronovy něžnosti.
"Někdy si kladu otázku, proč jste si mne vlastně brala, madam," vybuchl Hubert hněvivě. Zvolna se k němu obrátila a jezera jejích fialkových očí se třpytila slzami.
"Z lásky. Z lásky, bohužel."