Yolanda 56.

56. Ubohá Yolanda! Vzdor svému slibu, otec pro její štěstí nebyl nejlepším ochráncem. K vysedávání v matčině ložnici přibyla další omezení. Baronka přikazovala své dceři nekonečné hodiny cvičit vzpřímenost zad a pružnost chůze. Napčřímení zajišťoval vzadu do šatů zasunutý dřevěný lineál, na hlavě musela malá nebožačka balancovat obrovskou tlustou knihou. Nejčastěji to byl objemný iluminovaný životopis svatých, neboť jakkoli baronka dávala najevo okázalou zbožnost, v soukromí byla její ctižádost nad víru a zmíněná kniha měla přesně tu správnou váhu i velikost, jaké byly ke cvičení zapotřebí.
"Teď stůjte, Yolando. Záda rovně a bradu výš. Výš, ještě výš! Dáma sklání hlavu výhradně před výše postaveným šlechticem a před panovníkem! Urozená paní nemůže hledět k zemi jako nějaká služka. A proč také, na zemi není nic zajímavého!"
Yolanda by ráda namítla, že na zemi je toho naopak zajímavého až příliš. Je přece třeba hledět si pod střevíce, aby náhodou neušlápla štěně či kotě. A kolik je v přírodě v trávě krásy! Sedmikrásky, fialky a v louce ohromné kopretiny, z nichž věnce tolik sluší jejím hebkým kadeřím. Kdyby celý život nosila bradu vzhůru jako mamá, tu krásu by jakživa ani okem nezahlédla! Nahlas se ale pochopitelně neodvážila svoji myšlenku vyslovit.