Yolanda 57.

57. "Hrdlo musí být napjaté a brada hezky vysoko. Až si budete česat vlasy vzhůru, dcero, tíha účesu tomu elegantnímu držení také napomůže. A teď jděte. Jděte, povídám! Ano...ano... tato jednoduchá cvičení ukázní vaše tělo... nezastavujte se, ještě jednou dokola! Zjednala jsem vám tanečního mistra, přijede zítra. Tanci se budete učit se svým bratrem. Pro Filipa věru není nijak pozdě, jistě mu to půjde lehce, je velmi ohebný a pohybuje se s vrozeným půvabem. Po kom jen vy jste tak nemotorná!"
Yolandě stoupaly do očí lítostivé slzičky. Proč všechno nemohlo zůstat jako dřív? Kéž jí tatínek vysbobodí, kéž se už brzo vrátí strýček.

Edmond de Laval odkládal svůj návrat týden po týdnu a měsíc po měsíci. Poslal tři listy plné pozdravů a vzpomínek na svůj milovaný kraj, ku konci pokaždé svého přítele prosil, aby dohlédl na hospodářství a neostýchal se pořádně prohnat šafáře... Podrobnosti o tom, co jej vlastně v Paříži zdržuje, neuvedl nikdy. Až podzimní dopis přinesl rozuzlení té záhady.
Laura s pomocí Nanny právě utrácela svůj čas u zrcadla a Yolanda ji nedobrovolně asistovala, když se dal ohlásit baron Hubert. Smál se už v předsíni a v pravici třímal několik popsaných listů.
"Co jsme se jen napřemýšleli, proč Edmond marní své dny v Paříži!"
"Vy jste se napřemýšlel, příteli," namítla baronka kysele a s přemrštěnou pečlivostí si začala hebkou labutěnkou pudrovat šíji i bílá ňadra v hlubokém výstřihu. Nesnášela manželův upřímný, hlučný smích a často mu připomínala, že takovým způsobem se řehtají jen neotesanci.
"Já pokládám za pravděpodobné, že pana de Laval zdržuje ve městě stále táž záležitost, kvůli které se tam odebral."