Yolanda 61.

61. Filip de la Ferté rostl v čím dál hezčího mladého šlechtice. Kdokoli spatřil jeho štíhlou, pružnou postavičku, temně zlaté kučery a průzračné modré oči, byl si jist, že tak pěkného mládence už dávno nepotkal. Samozřejmě, on sám se sebou byl také svrchovaně spokojen. Jen kdyby nebylo toho dávného incidentu s otcem! Ale jakkoli se snažil časem ten nepříznivý dojem zahladit vybraným chováním a předstíráním oddanosti, byl si jist, že otec mu nevěří, že číhá na každé jeho pochybení a pozoruje ho na každém kroku. Jednou to samozřejmě skončí, baronský titul je dědičný a on je jediným mužským potomkem, ovšem otec je zdráv a poměrně mlád, jeho dědic se načeká, než bude svým vlastním pánem. To bylo mrzuté, velmi mrzuté, neboť do té doby nezbývá, než se podvolit a hrát úlohu poslušného syna. Ale že by se po ten čas nudil, to vůbec nepřichází v úvahu! Život v něm jen vřel!
Vlastně v něm vřel odjakživa, svářel se v něm jako černá smůla v kotli už od těch dávných okamžiků, kdy vyklouzl z Babettiny ochranitelské náruče. Matka jej povzbuzovala, aby byl hrdý na svůj stav šlechtický stav a nikdy si nijak nezadal. Takové vedení mu bylo po chuti. Se služebnictvem jednal svrchu, otcem pro jeho neotesané způsoby zastřeně pohrdal. Strýce Edmonda vznešeně snášel (i když tady se musel dost přemáhat, aby si udržel neustálý blazeovaný nadhled, se strýcem byla často výtečná zábava). Matku měl vcelku rád, ale měl by ji mnohem raději, kdyby mu neustále nenakazovala co má a nemá dělat a kdyby nějak dokázala potlačit ty své věčné migrény. Bez koho by se milerád obešel byla jeho mladší sestra. Nesnášel, jak se vesele a družně baví s venkovany, jak se snižuje a jak se v ní za to všichni přímo vidí. To je velmi nespravedlivé! Kdo má sklízet úctu a lásku těch chámů, ne-li on, jejich příští pán?