Yolanda 79.

79. Obě se bouřlivě rozesmály. Yolanda si po chvilce zamyšleně podepřela okrouhlou tvář baculatou ručkou.
"To je nádherný příběh! Chtěla bych jednou také potkat takovou lásku. "
"Ale potkáš, miláčku, neboj se, potkáš! Na lásku nemusíš číhat jako silniční lupič, ona sama rozdychtěně těká světem a vyhlíží, na koho příště usedne."
"Já to jistě nebudu, když jsem tak ošklivá."
"Ty a ošklivá? To asi nevíš, jak se líhnou motýlci? Nehezká larva se zakuklí - a když se vyklube na svět, je z ní z ní nádherný motýl! Z tebe také jednou bude úžasná krasavice! Myslím, že můžeš zazářit až u dvora! Ale teď máš na milostná snění ještě čas! Hned mi předveď, jak si pamatuješ čtverylku."

Yolanda 78.

78. "To byl jistě osud, tys už čekala na strýčka..."
"Možná... Když on tenkrát vstoupil do tanečního sálu, byla jsem si jistá, že je mi blízký, že jej budu milovat až do smrti. Ale on se na mne ani nepodíval! Tvářil se ublíženě, jako by ho bolely zuby!"
"A tys trpěla, že Angeliko? Co jsi udělala?"
"Co jsem mohla! Některé dámy dovedou nastrojit lsti, jimiž na sebe pána zpozorní, ale já to nesvedu. Stála jsem...litovala jsem se... a najednou ke mně přistoupil bratránek Bertrand, jehož jsem za život viděla sotva třikrát - a požádal, aby mi toho pána směl představit."
"A strýček Edmond prohlásil, že tě miluje a chcě si tě vzít a byla slavná svatba!"
"Ale jdi, blázínku, tak to chodí jen v pohádkách! Tvůj strýc mne nepožádal o ruku, pouze o tanec a tančil... nu, moc mu to nešlo. Ale potom jsme se ještě několikrát potkali a nakonec, už jsem to vážně nečekala... řekl, že mne má rád, že by si přál, abych se za něj provdala. A já jsem byla tak rozčilená, že...uhodneš?"
"Tys kýchla, Angeliko?"
"Jak pravíš! Ale napřed jsem vyhrkla - ano!"

Yolanda 77.

77. Někdy byla Angelika ochotná své malé přítelkyni posloužit za živou hračku. S Edmondem dovezli Yolandě z Paříže nádhernou velikou pannu, to byl ten tajemný dar, o kterém hrabě předpokládal, že by se malé mohl líbit. Yolanda byla loutkou nadšená, obdivovala její precizní oblečení , nádhernou tvář a složitý účes z pravých vlasů. Nazvala ji Madelon, po Angeličině sestře, té šikovné vyšívačce a trvala na tom, že musí dostat další výbavu, hlavně noční košili, aby s ní mohla spát v posteli. Ale třeba se ta hezká loutka dala pčevlékat a česat jako živé děvčátko, na Angelice se zkoušely nové účesy přece jen lépe.
Angelika měla vlasy tmavé a husté, rozpuštění jí spadaly až hluboko pod pás. Na rozdíl od Yolandiny hladé těžké zlatavé pokrývky, samy od sebe se lehounce vlnily.
"Jsi tak krásná, Angeliko... Jistě se ti pánové hodně dvořili."
"To ano, ale většinou nestáli za nic. Neumíš si ani představit, kolik mužů se dvoří ženě způsobem, že je to trapné nebo směšné. Nevím, proč si víc nezakládají na svém chování. Nu, někdy k té směšnosti může přispět i náhoda. Představ si, že mne jednou požádal o ruku jistý markýz. Nebyl hloupý ani nepříjemný, moji rodiče si ten svazek velmi přáli a já... myslela jsem, že jemu bych mohla dát své slovo. Jenomže si představ - jak odříkal své květnaté vyznání - káchl! Já vím, že za to nemohl, nikdo přece nekýchá jen tak pro zábavu, ale mně to v té chvíli připadalo tak směšné, že jsem ho nemohla vyslyšet!"

Yolanda 76.

76. Yolanda si paní de Laval vynesla až na piedestal svého zbožnění. Zanedbávala v těch dobách i pravidelné projížďky, i strýce Edmonda. Nikdo netušil - a netušila to ani ona sama - jak velmi ji dřív scházela ženská náklonnost. Kdyby paní de la Ferté byla skutečnou milující matkou nebo kdyby Yolanda měla starší sestru, všechno mohlo být docela jiné. Snad by postačila i důvěrnice, domácí společnice, ale jediná žena vhodného věku byla matčina komorná Nanna a tu při její pýše a odměřenosti ne nepodobné její paní, ani řeči nemohlo být o tom, že by se jí s čímkoli chtělo svěřovat malé děvčátko!
S Angelikou de Laval to bylo docela jiné! Celé hodiny si spolu dokázaly důvěrně špitat, jejich důvěrnosti by však při tom musel schválit každý. Angelika často vyprávěla o svých čtyřech sourozencích, o výchově, jaké se jí dostalo v pařížském klášteře karmelitánských sester, zvlášť barvitě dokázala líčit žertovné příhody, které se kdy staly buď jí nebo některé z ostatních chovanek. Také naučila Yolandu nové vyšívací technice která spočívala v tom, že se napřed některé části vypodložily tuhým papírem. Po vyšití zůstal motiv, nejčastěji květiny nebo ptáčkové, krásně plastický.
"Za tři roky jsme tímto způsobem vyšily s mojí starší sestrou celou pokrývku na oltář v našem kostele. Pan farář tím byl velice potěšen," připustila skromně, když Yolanda vykřikovala obdivem.

Yolanda 75.

75. Angelika tiše prosila:
"Dovolte mi to, baronko, prosím. Mám stejně starou sestřičku, snad se mi po ní bude méně stýskat, když mi dopřejete přátelství s vaší dcerkou. Nebo ty nechceš?" Obrátila se k Yolandě. Drobná ruka s jediným rubínovým prstenem se vybízivě vztahla k dětské ručce a malé prstíky ji pevně popadly.
"Chci, ale naučíte mne tančit, paní teto? Mamá najala pro mne a pro bratra učitele, ale on má moc těžké nohy, jen směšně poskakuje a křičí. Já bych ráda uměla dobře tančit, když vůbec nejsem hezká. Chtěla bych se vznášet jako víla, Angeliko."
"Už dost, dcero! Nepoužívejte vůči paní hraběnce tento tón, je to velmi nevhodné," napomenula ji Laura přísně, ale zbytečně. Jindy si dokázala okamžitě zjednat pozornost, tentokrát jako by její slova nikdo neslyšel. Angelika de Laval pozorovala okrouhlou dětskou tvářičku, jak se celá rozsvítila a začala chápat Edmondovu náklonnost k té maličké.
"Angelika tančí jako víla, " podotkl hrabě Edmond jakoby mimochodem. "A víš ty proč, Yolanko? Nevíš! Já ti to svěřím jako tajemství - sama Angelika JE víla - proto mne očarovala a já si ji vzal!"

Yolanda 74.

74. "Edmonde, což to nevidíte? Ona žárlí! Zbožňuje vás a proto se hněvá. Dejte ji na zem, můj milý."
I ve stoje na zemi Yolanda zamračeně ignorovala dvě dívčí ruce, které se k ní blížily v prosebném gestu.
"Vím, že jsi Yolanda, na kterou můj manžel tak často vzpomínal i v daleké Paříži. Já jsem Angelika. Myslíš, že se můžeme spřátelit?"
"Mám vám říkat "tetičko" nebo "hraběnko"? ucedila malá.
"I když teď jsem hraběnkou, necítím se na ten titul dost stará. Můžeš mi říkat teto nebo Angeliko a nemusíš mi vykat, strýčkovy Edmondovi přece také většinou nevykáš a já už tě mám ráda stejně jako on."
"Nevím, zda je vhodné, abyste tomu dítěti tak blahovolně nabízela své přátelství," vložila se do toho Laura de la Ferté. Doufala, že všem přítomným ujde, jak vedle hraběnky Amgeliky de Laval najednou nevypadá tak absolutně zářivě jako jindy. Oh, proč jen tolik mužských očí raději spočine na svěží orosené sedmikrásce a pomíjí růži, jedva se začne rozvíjet! Edmond de Laval zpozoroval rozdíl mezi oběma ženami na první podívaní, Hubert nepojal ani stín podezření.

Yolanda 73.

73. Yolanda se do vítání nehrnula. Stála stranou všeho toho ruchu a mračila se.
"Tak co je, princezničko, ty se se mnou ani nepřivítáš?" Strýcova rozesmátá tvář se objevila blízko její. "Tys ale vytrostla! Snad už tě ani neuzvednu do náruče!" Mohutná náruč se jí rozevírala stejně vřele jako dřív, takže poněkud změkla. Nechala se zvednout a políbit na buclaté tvářičky, to ale bylo vše. Sama strýce neobjala, nepřitulila se k němu jako to dělávala. Byla hodně pobledlá a dívala se vyčítavě a nedětsky. Její pohled Edmond de Laval nepochopil, byl si ale jist, že s tou malou něco není v pořádku.
"Co je mé kmotřence, Huberte? Byla snad nemocná?"
Hraběnka Angelika pozorně sledovala celý výjev a napřed nemohla pochopit, co její milovaný Edmond na tom děvčátku vidí, že o něm v její přítomnosti tak často hovoří? Vždyť je to jen malá, rozmazlená, tlustá a nehezká holka! Když se ale podívala pozorněji, rozuměla všemu.
"Tak co, Yolando, to už mne nemáš ráda?" dožadoval se Edmond. "Vidíš, já na tebe za celou tu dobu nezapomněl a dokonce jsem ti dovezl z Paříže něco, co by se ti mělo náramně líbit, nejsi ani trochu zvědavá?"
Yolanda jen trucovitě odhlédla. Pod sebou spatřila drobounkou tvář paní de Laval. Mají ty její hnědé oči výraz plaché laně? Ale kdežpak! Jsou to roztancované hvězdičky plné lásky a smíchu.

Yolanda 72.

72. Laura uvítala oba příchozí s naprostou dokonalostí, po formální stránce tomu nechybělo naprosto nic. Nejvytříbenější dvorní dáma by se nemusela hanbit za takový výstup, scházelo tomu jen jediné - upřímnost. Po několika okamžicích bylo jasné, že Anhelika de Laval baronce do oka nepadla.
Filip byl krásnou mladé paní vyloženě okouzlen. Přirozeným instinktem aristokrata obdivoval vše krásné - šaty, koně, psy... samozřejmě, že i lidi. I mezi služebnictvem viděl raději pohledné tváře a souměrné postavy než nějaké šeredy, což tedy mezi lidmi, s nimiž se měl společensky stýkat. Blízká šlechta jeho vkusu nevyhovovala, pár těch drobných zemánků, páchnoucích hnojem a jejich tlustné užvaněné manželky... Taková společnopst se u nich scházela několikrát do roka a jedenáctiletý mládeneček dokázal vymýšlet vhodné záminky, aby se v takovém případě nemusel příliš ukazovat. Setkávání s novou hraběnkou de Laval však bude zajisté příjemné.
Chlapec uplatnil veškeré znalosti jemného vychování, předstoupil, vyjádřil své potěšení a složil vybranou poklonu až po dokonalé dvorské zakroužení nohy. Zapůsobil tak příznivým dojmem, až se Edmond de Laval na okamžik zamyslel nad tím, zda je možné, aby se ten malý halama za posledních osmnáct měsíců jeho nepřítomnosti tak výrazně polepšil. Mladinká Angelika byla úplně uchvácena. Při pohledu na hezkého zdvořilého chlapce ji se zapýřením kmitla srdcem naděje, že snad její a Edmondův syn by jednou mohl být právě tak skvělý.

Yolanda 71.

71. Dáma se ale ani trochu nehněvala, sesedla bez pomoci a moudře opodál vyčkávala, dokud nadšení obou přátel poněkud neopadlo. Až potom ji milovaný Edmond přivedl ke svému hřmotnému příteli a s usměvavýma očima ji představil tak, jak o tom celou dobu snila:
"To je ona, moje žena Angelika."
Dřív než se baron vzmohl na slovo, z domu vyběhla baronka Laura a jí v patách pospíchal úhledný štíhlý Filip. Zamračená Yolanda se loudala jako poslední. Toto uspořádání Huberta de la Ferté nesmírně překvapilo. Předpokládal, že první se přiřítí Yolanda, na děvčátko rychlostí vysloveně neslušnou, syn se poněkud blazeovaně zjeví s pořádným zpožděním a manželka se bude alespoň dvě hodiny zbytečně krášlit, než v oblaku omamné vůně konečně společnost milostivě poctí svojí přítomností. Nu, pro jednou se zmýlil a upřímně si přiznával, že je to příjemná mýlka. Baronka tolik spěchala, že se jí i pod nalíčením utvořily na líčkách líbezné červánky. Je nádherné, že se tolik touží seznámit s novou sousedkou, blažilo Huberta. Kéž by se mohly spřátelit! Pan de la Ferté si velmi dobře uvědomoval, že okolní dámy nemohou jako společnice jeho jemné choti vyhovovat a dost si vyčítal, že Laura se pro něj kdysi ochudila o všechny své přítelkyně.
Při seznamování s mladičkou paní de Laval si nebyl jist slovy, raději se pouze poklonil a přesně podle etikety dvora naznačil políbení hezké ručky. Pomyslel si, že Edmond konečně vyloženě zakopl o své štěstí. Nemohl si vybrat ženu, která by se k němu lépe hodila! A že ona ho nesmírně miluje, to bylo znát z každého jejího pohledu.

Yolanda 70.

70. Nastal nepopsatelný zmatek, přiřítili se všichni baronovi psi, kteří v tu chvíli právě, bohužel, nebyli zavřeni ve výběhu, protože baron se chystal s nimi ven. Vyli, štěkali, skákali do výšky a všemožným způsobem dávali najevo, že si muže na koni pamatují.
"Konečně!" Provolával baron Hubert."Přestaňte, přestaňte, vy potvory nebo vás srovnám bičem. Bernarde, tak dělej něco... Fanetko, utíkej povědět do domu, že přijel někdo vzácný! Tak dejte pokoj, vy bestie, což jste se dočista pomátli?" okřikoval psí smečku, kterou by pochopitelně, při své lásce ke svým psům nikdy bičem neuhodil.
V tu chvíli už byl ovšem Edmond dávno na zemi mezi tou rozjařenou tlupou, hladil hladké hlavy a popleskával štíhlá těla.
"Nu ano, ano, také tě vítám, Nero, pořád jsi vůdcem, což? Všude první! Ano, tebe také vítám, Cassie...hodný, hodný... Pamatuješ se na mne, viď? Doma to bylo úplně stejné," volal nadšeně na Huberta. Kráska s laníma očima sice nesesedla, ale vůbec se nebála a hlasitě se tomu pozdvižení smála.
Psi byli tak divocí, že nakonec baron přece jen musel párkrát prásknout o nádvoří bičem, než konečně správce psince nasměroval celou smečku k výběhu. Oba přátelé si padli do náruče a objímali se jako dlouho odloučení bratři, přičemž svorně negalantně úplně zapomněli na dámu na koňském hřbetě.

Yolanda 69.

69. "Neberu vám vaše přesvědčení, madam, ale vy mějte na paměti, že Edmond de Laval je muž, kterého miluji jako bratra, jehož mi osud nikdy nedopřál. V mém domě je vždy vítán, ať již s formalitami nebo bez nich. Na to, prosím, nikdy nezapomeňte!"
Pan de Laval tušení svého přítele nezklamal. Žádný posel s ohlášením či dopisem, příštího dne se prostě objevil sám, jako by nebyl pryč celý rok a ještě několik měsíců. Přijel jako vždy na koni a jediný ústupek významné chvíli učinil tím, že nebyl oděn pouze v košili, starých kalhotách a kožené vestě, ale skvěl se v oblečení, jaké příslušelo jeho stavu. Krémové kalhoty se ztácely ve vyblýskaných holínkách až nad kolena vysokých, košile z nejjemnějšího linonského plátna kypěla svým zářivým úbělem ze sametového kabátce tabákové barvy, jehož každá dírka byla bohatě obšita zlatem. Z rukávů přímo vytékaly jemné valencijské krajky a pečlivě uvázaný nákrčník byl sepnut starobylou rodovou broží, jejíž střed tvořil rubín velikosti holubího vejce. Vrcholem hraběcí elegance pak byl plstěný širák, bohatě opeřený podle poslední pařížské módy.
Edmond de Laval měl tvář neobvykle bledou a světlé vlasy možná ne tak zářivě zlaté jako před odjezdem, jako by se jich za celé ty dlouhé měsíce nedotklo slunce ani vzduch. Ale upřímné modré oči se smály do světa se stejnou důvěrou a láskou jako dřív. Po jeho boku jela na krotkém ryzáku droboučká dáma v smaragdově zeleném obleku, vpravdě spíš ještě děvčátko, s nádhernýma očima plaché lesní laně.