Yolanda 69.

69. "Neberu vám vaše přesvědčení, madam, ale vy mějte na paměti, že Edmond de Laval je muž, kterého miluji jako bratra, jehož mi osud nikdy nedopřál. V mém domě je vždy vítán, ať již s formalitami nebo bez nich. Na to, prosím, nikdy nezapomeňte!"
Pan de Laval tušení svého přítele nezklamal. Žádný posel s ohlášením či dopisem, příštího dne se prostě objevil sám, jako by nebyl pryč celý rok a ještě několik měsíců. Přijel jako vždy na koni a jediný ústupek významné chvíli učinil tím, že nebyl oděn pouze v košili, starých kalhotách a kožené vestě, ale skvěl se v oblečení, jaké příslušelo jeho stavu. Krémové kalhoty se ztácely ve vyblýskaných holínkách až nad kolena vysokých, košile z nejjemnějšího linonského plátna kypěla svým zářivým úbělem ze sametového kabátce tabákové barvy, jehož každá dírka byla bohatě obšita zlatem. Z rukávů přímo vytékaly jemné valencijské krajky a pečlivě uvázaný nákrčník byl sepnut starobylou rodovou broží, jejíž střed tvořil rubín velikosti holubího vejce. Vrcholem hraběcí elegance pak byl plstěný širák, bohatě opeřený podle poslední pařížské módy.
Edmond de Laval měl tvář neobvykle bledou a světlé vlasy možná ne tak zářivě zlaté jako před odjezdem, jako by se jich za celé ty dlouhé měsíce nedotklo slunce ani vzduch. Ale upřímné modré oči se smály do světa se stejnou důvěrou a láskou jako dřív. Po jeho boku jela na krotkém ryzáku droboučká dáma v smaragdově zeleném obleku, vpravdě spíš ještě děvčátko, s nádhernýma očima plaché lesní laně.