Yolanda 70.

70. Nastal nepopsatelný zmatek, přiřítili se všichni baronovi psi, kteří v tu chvíli právě, bohužel, nebyli zavřeni ve výběhu, protože baron se chystal s nimi ven. Vyli, štěkali, skákali do výšky a všemožným způsobem dávali najevo, že si muže na koni pamatují.
"Konečně!" Provolával baron Hubert."Přestaňte, přestaňte, vy potvory nebo vás srovnám bičem. Bernarde, tak dělej něco... Fanetko, utíkej povědět do domu, že přijel někdo vzácný! Tak dejte pokoj, vy bestie, což jste se dočista pomátli?" okřikoval psí smečku, kterou by pochopitelně, při své lásce ke svým psům nikdy bičem neuhodil.
V tu chvíli už byl ovšem Edmond dávno na zemi mezi tou rozjařenou tlupou, hladil hladké hlavy a popleskával štíhlá těla.
"Nu ano, ano, také tě vítám, Nero, pořád jsi vůdcem, což? Všude první! Ano, tebe také vítám, Cassie...hodný, hodný... Pamatuješ se na mne, viď? Doma to bylo úplně stejné," volal nadšeně na Huberta. Kráska s laníma očima sice nesesedla, ale vůbec se nebála a hlasitě se tomu pozdvižení smála.
Psi byli tak divocí, že nakonec baron přece jen musel párkrát prásknout o nádvoří bičem, než konečně správce psince nasměroval celou smečku k výběhu. Oba přátelé si padli do náruče a objímali se jako dlouho odloučení bratři, přičemž svorně negalantně úplně zapomněli na dámu na koňském hřbetě.