Yolanda 77.

77. Někdy byla Angelika ochotná své malé přítelkyni posloužit za živou hračku. S Edmondem dovezli Yolandě z Paříže nádhernou velikou pannu, to byl ten tajemný dar, o kterém hrabě předpokládal, že by se malé mohl líbit. Yolanda byla loutkou nadšená, obdivovala její precizní oblečení , nádhernou tvář a složitý účes z pravých vlasů. Nazvala ji Madelon, po Angeličině sestře, té šikovné vyšívačce a trvala na tom, že musí dostat další výbavu, hlavně noční košili, aby s ní mohla spát v posteli. Ale třeba se ta hezká loutka dala pčevlékat a česat jako živé děvčátko, na Angelice se zkoušely nové účesy přece jen lépe.
Angelika měla vlasy tmavé a husté, rozpuštění jí spadaly až hluboko pod pás. Na rozdíl od Yolandiny hladé těžké zlatavé pokrývky, samy od sebe se lehounce vlnily.
"Jsi tak krásná, Angeliko... Jistě se ti pánové hodně dvořili."
"To ano, ale většinou nestáli za nic. Neumíš si ani představit, kolik mužů se dvoří ženě způsobem, že je to trapné nebo směšné. Nevím, proč si víc nezakládají na svém chování. Nu, někdy k té směšnosti může přispět i náhoda. Představ si, že mne jednou požádal o ruku jistý markýz. Nebyl hloupý ani nepříjemný, moji rodiče si ten svazek velmi přáli a já... myslela jsem, že jemu bych mohla dát své slovo. Jenomže si představ - jak odříkal své květnaté vyznání - káchl! Já vím, že za to nemohl, nikdo přece nekýchá jen tak pro zábavu, ale mně to v té chvíli připadalo tak směšné, že jsem ho nemohla vyslyšet!"