Yolanda 90.

90. Nu ovšem, nikdo nedovede pochopit děvče s nerovnými zuby a pihovatým nosem! Snad ani Bůh ne! Ještě že jí dává sílu, protože jak jinak by dokázala snést všechen ten smutek, kdyby jí někdo vyšší nepomáhal? Angelika jí moc scdhází, i naděje na to maličké, trápí ji Babettina vleklá nemoc, ale ze všeho nejvíc má strach o strýčka Edmona. Jak mu asi je? Uběhlo téměž šest týdnů od té strašné události a on se u nich neukázal ani jednou, neozval se, neposlal vzkaz... Zdálo se jí, jako by s ním byla svázaná neviditelným vláknem, bolestivě cítila, že strýček se utápí v beznaději a potřebuje pomoc. Nestůně nakonec?
Otec se nad jejími dotazy jen chmuřil. Nakonec se rozhodla. nebude se už déle trápit pochybnostmi! Její chundelatý Orion stál ve stáji na pohodlném místě. Doběhla k němu a vtiskla mu políbení na protáhlou tlamu.
"Milý, ty jsi úplný koňský andělíček, ale nikdo ti nemůže nepřiznat, že jsi moc pomalý a máš příliš krátké nohy!"
Vzápětí začala zkušenými pohyby osedlávat bratrovu bílou klisničku Helenu Trojskou. Filip právě na nádvoří ostře fechtuje s mladým Gaucherem a zaručeně si nehodlá vyjet ještě celé dlouhé hodiny. Jestli přesto zjistí, že si jeho klisnu bez dovolení vzala, bude zuřit, to ale musí riskovat! Kdyby jí otec v poslední době věnoval víc pozornosti, už dávno by si musel všimnout, že je na Oriona příliš velká, že by měla mít svého klusáka! Ze stáje vyjela zadem a z nádvoří se vytratila jako duch. V příliš velkém pánském sedle jela rozkročmo jako chlapec.

Yolanda 89.

89. Yolanda se trápila. Její dětské vnímání světa se nemohlo vyrovnat s tím, že v jednu chvíli tu byla smějící se Angelika plná očekávání - a po několika hodinách zůstala jen ta široká rakev na slavnostně vyzdobeném katafalku. Pochopit smrt ještě nedokázala. Plna úzkosti vyklouzla ze zámku a běžela do vsi, do kostela k orci Bessiérovi.
"To je tok života, milé dítě," řekl jí laskavě starý kněz. "Všichni jsme smrtelní. Zemřel přece i Ježíš, Boží syn. Což nevíte, že v bibli je psáno "Prach jsi a v prach se obrátíš?"
"Četla jsem ta slova, ale nerozumím jim. Proč, důstojný otče? Ještě nikdy jsem se neodvážila zeptat, ale chtěla bych vědět, proč to tak musí být? Smrt je přece tak strašná."
"Smrt je přirozenou součástí života vezdejšího, dcero, rodíme se, abychom umírali. Skrze smrt, stejně jako skrze všechny útrapy života vezdejšího nás Bůh připravuje na život věčný, nedávala jste asi při mých kázáních vždy pozor. Nu, nedumejte tolik, slečno Yolando, vím, že se vám po hraběnce de Laval stýská, ale ta dáma byla tak laskavá a dobrotivá, že jistě rovnou zaklepala na dveře nebeské a svatý Petr jí přšel otevřít. Měla byste jít domů, než se začne smrákat, nemám, koho bych s vámi poslal. Já se tu ještě pomodlím za tu nebohou i za vás a vy jděte s pokojem, ve jménu Otce, syna i Ducha Svatého, amen."
Nedalo se nic dělat, Yolanda musela s pokorným sehnutím přijmout požehnání - ještě se pokřižovala před vesnickým oltářem a odešla.

Yolanda 88.

"Pan hrabě se omlouvá, dnes nemůže pana barona přijmout, necítí se dobře. Prosí pana barona za prominutí."
Jacques nepochybně dennodenně odíval neuvěřitelné Edmondovo odmítnutí vlastními zdvořilými slovy, ale bylo víc než jasné, že že Edmond v těch chvílích tak obřadné výrazy nevolí. Občas byl až dolů do haly slyšet jeho nesrozumitelný pokřik a Hubert si byl zcela jist, že občas rozeznává i nedefinovatelné zvuky ničení a řinkot jemného porcelánu. Naslouchal tomu s jistou úlevou. Přítel zuří, snad si tedy alespoň nezamýšlí sahnout na život! Ale přesto, měl o Edmonda strach. Přemýšlel, zda nepožádat o přispění otce Bessiéra? Jako místní farář je přece přímo povinen poskytovat pomoc trpícím! Nakolik si však vybavil mírnou, kulatou tvář starého velebníčka, pomyslel si, že by to nebylo nic platné. I kdyby ho Edmond přijal, což vůbec nebylo jisté, duchovní útěcha by jen přilila oleje do ohně.
Hubert se zmítal touhou vymoci si sám na kolohnátském sluhovi přístup ke svému příteli, ale pokaždé se nakonec ovládl. Edmond si počíná jako vlk - samotář. V těžkých chvílích si prostě přeje být sám a cenou za jejich přátelství je to, aby on toto přání pochopil nebo přinejmenším respektoval. Může být nápomocen tím, že dohlédne na služebnictvo a v hospodářství, jako to činil v době Edmondovy dlouhé nepřítomnosti.

Yolanda 87.

87. Chůva Babetta stonala.
"Nachladila jsem se tuhle při tom lijavci, asi jsem se dost rychle nepřevlékla z mokrého," chraptěla omluvně a lila do sebe horké bylinné odvary, co jí k posteli nosila služebná Fanetka a občas i soucitná Yolanda. Malá si byla jistá, že její chůva lže. Babetta nebyla nikdy na nic tak pečlivá, jako na řádné převlečení po promoknutí. Kašlala a chraptěla celé dlouhé týdny, uplakala se tenkrát a možná i pořádně nachladila, v té ledové kapli, o pohřbu Angeliky de Laval, ale z přirozeného jemnocitu se ostýchala to přiznat, aby nevyvolávala neblahé vzpomínky.
Hubert de la Ferté směl celé roky právem letitého přátelství vtrhnout do Edmondovy domácnosti kdykoli, samozřejmě s jistými formalitami, v době jeho manželství. Ale náhle tu stál jako pevná hradba komorník Jacques. A hradba to doopravdy byla. Obrovský sluha se v domácnosti objevil s první paní de Laval, s kostnatou starou Isabellou, postupem času však velmi přilnul k pánovi. Nedalo se přehlédnouut, že v jeho službách často myslí velmi vydatně i na svůj prospěch, ale přesto - nebo snad právě proto - byla jeho oddanost k Edmondovi de Laval tak bezmezná, že byl za jeho zájmy ochoten bojovat jako lev.

Yolanda 86.

86. Filip de la Ferté až do vysílení šermoval s Gaucherem de Brulard. Ten nejmladší syn z dobré zemanské rodiny byl pro baronovu domácnost pravým požehnáním. Nejen že byl v šermu skutečným mistrem, ale neukázněný Filip k němu velmi přilnul a v jeho společnosti se choval téměř přijatelně. Zuřivými šermířskými výpady však v posledních dnech zakrýval smutek duše, o němž nikdo z jeho okolí nevěděl. Není spravedlnost na zemi ani u Boha, jen tak se dá vysvětli, že krásná a milá Angelika de Laval mohla zemřít. Jeho jinošské srdce se zmítalo žalem nad věčnou ztrátou té, která mu za života věnovala sotva půl tuctu úsměvů.
Baronka Laura chodila zadumaná, většinu času trávila ve svých pokojích a zrušila i Yolandiny výchovné hodiny. Zdálo se, že smrti mladé ženy upřímně želí, což velmi mátlo barona Huberta. Byl si jist, že za života nemohla jeho choť Angeliku ani vystát. Pravděpodobně to byl jen obecný zármutek nad zmařeným životem mladé ženy a jejího děcka, i takový cit ale Lauru v baronových očích povyšoval. V posledních měsících se velmi změnila, chvílemi zoufale pochyboval, zda v sobě vůbec nějaký cit má.

Yolanda 85.

85. Ale to přece není možné! Vždyť ještě před několika dny seděla Angelika vedle ní v zahradě na bílé lavičce a smála se svým vílím smíchem.
"Ještě tuhle poslední košilku a mám všechno připraveno, přesně jak jsem si to malovala! A myslím, že skřítkové to vědí a pošlou nám to maličké co nevidět." Mimoděk si položila ruku vpředu na sukni, která se jí v posledních měsících nadouvala mnohem víc než bylo právě v módě. A teď otec Bessiére spíná tučné ruce, kropí kolem sebe svěcenou vodu a mumlá modlitby za mrtvé. Yolandě nedovolili ani nahlédnout do rakve, aby se se svojí starší přítelkyní naposled rozloučila.
"Chudinka malá, stejně by ji nepoznala," šeptala přitom jedna z uplakaných služek.
Matka Yolandě pravidelně připomínala, že jednou z hlavních zbraní urozených dívek je mdloba. Dáma dává svoji slabostí najevo, že je jemná bytost, jíž je nutné projevovat maximální ohledy a může si tím vypopoci prakticky kdykoli. Yolanda si ta slova zapamatovala, jako vše, co baronka Laura vypustila z úst, protože nebylo radno brát na lehkou váhu její slova. Byla si však jistá, že podle této rady se nikdy nezachová, netrpěla sebemenší slabostí. V ledové kapli ale, ve světle nespočetných mihotavých svíček a pod tíhou celkového otřesu se jí udělalo doopravdy špatně. Nechtěla omdlít, ale najednou vnímala, že má tvář opřenou o chladný atlas otcova tmavého kabátu a potom už byla kolem ní jen tma.

Yolanda 84.

84. Venku se den smál modrou oblohou a hřejivým sluncem, uvnitř kaple byla ale zima. Z ledových dlaždic čišel přímo mráz. Yolanda v honosné lavici tajně pohnula pod tmavými sukněmi prokřehlými nožkami. To nemůže být pravda! Nohy jí zaručeně nezebou, tak jako před sebou nevidí žádný katafolk s širokou... ah, tak smutně širokou rakví. To všechno je jen sen. Tísnivý, děsivý sen, jakých mívala v raném dětsví bezpočet. Nejčastěji je něžným broukáním zaháněla chůva Babetta, ale někdy byl nablízku i tatínek a několikrát zahnal její děsy na ústup i strýček Edmond. Za chvíli zaručeně pocítí na tváři laskavou ruku někoho z nich a tichý hlas zabrouká kouzelná slovíčka, po kterých se probudí. Ale kdo, kdo ji vyrve té úzkosti? Chůva jistě ne, její hlasitý vzlykot je jasně slyšet ze zadních řad. Tatínka má vedle sebe, ale on si jí nevšímá a tváří se vážně, tak strašně vážně...Strýček zhrouceně klečí před tou děsivou věcí a oběma rukama si zakrývá tvář. Je snad tedy vzhůru a tohle všechno je pravda? Ta rakev - příliš široká pro útlé bílé tělo mladé ženy - to aby v pohodlí přijala i tílko sotva narozeného chlapečka...

Yolanda 83.

83. "Brrr, ani tak z toho nedokážu být nadšená. Doufám, že já nebudu muset jít na vychování do kláštera. "
"Velmi pravděpodobně ano. Většina urozených dam dostává vzdělání u jeptišek a pochybuji, že by tvá paní máti připustila pro tebe něco méně."
"Ne, já nechci, Angeliko! Úplně se mi při tom pomyšlení zježily všechny chloupky!"
"O tom raději nemluv!"
"Proč ne, je to pravda, podívej!"
"Vidím. Jsi ještě příliš malá, aby na tom záleželo. Ale pamatuj si pravidlo: opravdová dáma nemá na těle nikdy ani chloupek, to se prostě nesluší."
"Ach jo, je asi hodně těžké být opravdovou dámou," povzdechla malá. "Tak řekni, co budeme šít?"
"Myslela jsem, že bychom mohli začít těmihle malými čepečky. Podívej, nastřihla jsem na ně rovnou v několika velikostech. Pro vlastní děťátko toho chci co nejvíc udělat sama. Víš, před panem farářem bych něco takového nikdy neřekla, protože bych ho pohněvala, ale já si myslím, že když do každého stehu vložím pro to maličké nějaké pěkné přání, snad se z toho aspoň část vyplní a moje dítě na světě potká hodně hezkého. "
"To je moc krásná myšlenka! Dovolíš, abych s tebou také přála při každém stehu miminku něco pěkného? A na čepeček bych mohla vyšít ty pěkné plastické kvítky, cos mne naučila, ty už umím dobře, že?"

Yolanda 82.

Ne že bych v této době chtěla navádět k nějakému obzvláštnímu obžerství, ale vycházím z toho, že moji chlapi chtějí v kterýkoli čas zakousnout něco příjemného. A já se zase snažím, aby to bylo pokud možno co nejméně pracné, nepříliš drahé a špinavého nádobí u toho pokud možno nula! Toto všechno v sobě spojuje bašta, které ti moji říkají "domácí hambáče". Není to vůbec žádná věda, v řeznictví koupím přiměřené množství mletého hovězího masa (kdo se bojí nemoci šílených krav, ať to teď raději rovnou vzdá a jde si uvařit dietní krupičnou kaši). Maso osolím, ochutím (nejčastěji mletým pepřem, ale někdy i sušeným oreganem, grilovacím kořením nebo čímkoli, co mi v tu chvíli padne pod ruku) a tvaruji ploché karbanátky vhodného tvaru. Když je masová směs příliš pevní, přidám ještě trochu vody. Masové packy opeču zprudka na pánvi a každou pak vkládám mezi dva toustové chleby pomazané hořčicí či kečupem a hustě posypané natenko nakrájnou cibulkou v proužcích. Podobnost s kupovanou krmí tohoto druhu není náhodná, chuť se však naprosto nesrovnává, v tom domácím produktu se opravdu vyskytuje maso! Mužští docela neslušně poAmlaskávají a jejich sign¨ální domluva je dost průhledná:"Až to zblajznem, půjdeme jako že se psem a skočíme si na jedno!" Což zdaleko není jen jedno pivo, jak ví, ale tvářím se, že jsem vůbec ničemu nerozumněla! Koneckonců, v takový den už jen naskládám nádobí do myčky a svalím se k televizi, zatímco Arana (kterého JÁ jsem do rodiny nepřitáhla), půjdou výjimečně venčit ti dva výtečníci!

Yolanda 80.

80. V jednom mimořádně zdařilém listopadovém dopoledni se Angelika objevila u sousedů se svým nezbytným šicím košíčkem a jen se s Yolandou pohodlně usadily u krbu v malém salonku, vylovila z proutěného hnízdečka něco titěrného. Na Yolandino zvědavé dorážení svěřila své malé přítelkyni veliké tajemství:
"Víš, poprosili jsme s Edmondem lesní mužíčky od Stolové skály o miminko a oni slíbili, že na jaře k nám přiletí čáp nebo vrána."
"To je báječné! Ale jak to, že čáp nebo vrána?" Smála se Yolanda. "Mužíčkové ti neřekli, kdo z nich miminko přinese?"
"To víš, že ne! Nemohou vědět, kdo z nich bude mít v tu dobu čas. Statný čáp nosí chlapečky, drobné děvčátko unese i vrána, tos nevěděla?" Spiklenecky se spolu smály a rozradovaná Yolanda tvrdila, že to opravdu nevěděla, ačkoli jako venkovská dívenka měla za sebou určité poznatky, které přímo odporovaly Angeličinu tvrzení. Ale v ten šťastný okamžik bylo nesmírně krásné uvěřit, že strýčkovi a jeho krásné paní skutečně jen stačilo poprosit o miminko kouzelné lesní skřítky a tak jim je na jaře donese vrána nebo čáp.
"Ale teď už dost smíchu a trochu kázně, Yolando! Prosím nebo nám tvoje paní matka přijde vyhubovat oběma! Ostatně jsem s sebou to šití dnes nevzala jen tak! Doufala jsem, že mi pomůžeš. "

Yolanda 80.

80. Yolanda se ze společnosti Angeliky de Laval těšila s radostí, kterou kalil jen malý mráček. nebt toho, že měla přísně zakázáno vyjíždět sama z brány nádvoří a že se jí ještě nepodařilo uprosit otce, aby určil jednoho čeledína k jejímu doprovodu, byla by svoji starší přítelkyni také ráda navštěvovala. Takto musela Angelika za ní, ale činila to často a s velkým potěšení.
Baronka de la Ferté se v takových chvílích zdržovala jen málokdy. Obvykle jen chvíli poseděla, prohodila pár nezávazných slov a odšustila, s omluvami o neodkladných domácích povinnostech. Nejčastěji se ale dala rovnou omluvit úpornou migrénou. Angelika se nehněvala, dávno pochopila, že baronka ji nemá ráda. Dokonce se při své holubičí mírnosti a laskavosti dohadovala proč: asi není lehké být s její povahou uvězněna na tomto venkovském sídle, pomalu uvadat a vědět, že manžel se raději zdržuje celé dny mimo domov a dcerka dává před ní přednost cizí ženě...