Yolanda 84.

84. Venku se den smál modrou oblohou a hřejivým sluncem, uvnitř kaple byla ale zima. Z ledových dlaždic čišel přímo mráz. Yolanda v honosné lavici tajně pohnula pod tmavými sukněmi prokřehlými nožkami. To nemůže být pravda! Nohy jí zaručeně nezebou, tak jako před sebou nevidí žádný katafolk s širokou... ah, tak smutně širokou rakví. To všechno je jen sen. Tísnivý, děsivý sen, jakých mívala v raném dětsví bezpočet. Nejčastěji je něžným broukáním zaháněla chůva Babetta, ale někdy byl nablízku i tatínek a několikrát zahnal její děsy na ústup i strýček Edmond. Za chvíli zaručeně pocítí na tváři laskavou ruku někoho z nich a tichý hlas zabrouká kouzelná slovíčka, po kterých se probudí. Ale kdo, kdo ji vyrve té úzkosti? Chůva jistě ne, její hlasitý vzlykot je jasně slyšet ze zadních řad. Tatínka má vedle sebe, ale on si jí nevšímá a tváří se vážně, tak strašně vážně...Strýček zhrouceně klečí před tou děsivou věcí a oběma rukama si zakrývá tvář. Je snad tedy vzhůru a tohle všechno je pravda? Ta rakev - příliš široká pro útlé bílé tělo mladé ženy - to aby v pohodlí přijala i tílko sotva narozeného chlapečka...