Yolanda 88.

"Pan hrabě se omlouvá, dnes nemůže pana barona přijmout, necítí se dobře. Prosí pana barona za prominutí."
Jacques nepochybně dennodenně odíval neuvěřitelné Edmondovo odmítnutí vlastními zdvořilými slovy, ale bylo víc než jasné, že že Edmond v těch chvílích tak obřadné výrazy nevolí. Občas byl až dolů do haly slyšet jeho nesrozumitelný pokřik a Hubert si byl zcela jist, že občas rozeznává i nedefinovatelné zvuky ničení a řinkot jemného porcelánu. Naslouchal tomu s jistou úlevou. Přítel zuří, snad si tedy alespoň nezamýšlí sahnout na život! Ale přesto, měl o Edmonda strach. Přemýšlel, zda nepožádat o přispění otce Bessiéra? Jako místní farář je přece přímo povinen poskytovat pomoc trpícím! Nakolik si však vybavil mírnou, kulatou tvář starého velebníčka, pomyslel si, že by to nebylo nic platné. I kdyby ho Edmond přijal, což vůbec nebylo jisté, duchovní útěcha by jen přilila oleje do ohně.
Hubert se zmítal touhou vymoci si sám na kolohnátském sluhovi přístup ke svému příteli, ale pokaždé se nakonec ovládl. Edmond si počíná jako vlk - samotář. V těžkých chvílích si prostě přeje být sám a cenou za jejich přátelství je to, aby on toto přání pochopil nebo přinejmenším respektoval. Může být nápomocen tím, že dohlédne na služebnictvo a v hospodářství, jako to činil v době Edmondovy dlouhé nepřítomnosti.