Yolanda 100.

100. Za zvuků choru psích tlapek objevila Yolanda svého strýce v Angeličině ložnici. Do srdce se jí zapíchly stovky lítostivých jehliček při vzpomínce na to, jak do této místnosti vstoupila poprvé po její adaptaci. Dlouho to byl jen obyčejný starý pokoj s pěkným výhledem, náhle se z něj vyklubala půvabná místnost, zařízená s veškerým možným komfortem a péčí. Sousedila s prostornou šatnou a budoárem a Yolanda si vzpomínala, jak byla Angelika z těch půvabně zařízených místností nadšená. cny, krásně vyřezávané křeslo před toaletním stolkem, zrcadlo...
Zavřela všem větřícím psům dveře před čumáky a vstoupila dovnitř. Na posteli pod sametovými závěsy ležel strýc Edmond. Ležel na zádech a vypadal jako mrtvý, až na to, že chvílemi hlučně zachrápal. Vlastně v prvním okamžiku mohla Yolanda jen hádat, že je to on, protože spáči se na zarostlé hrudi třpytil povědomý zlatý medailon. Jinak však ničím nepřipomínal hraběte de Laval. Tvář měl jaksi divně pokřivenou, košili a kalhoty špinavé a spal v botách. Zarostlý a neučesaný vypadal mnohem starší, než jak jak má vypadat muž, kterému schází sotva rok do třicítky. Vždyť jak je to dávno, co se uměl smát a chvílemi se zdál být mladší než její veledůležitý bratr Filip. V tuto chvíli vypadal jako starý muž.

Yolanda 99.

Dnes tu scházel i obraz Angeličin. Zcela okouzlený pan de Laval dal svoji ženu vymalovat krátce po jejich sňatku, povolal kvůli tomu z Paříže známého mistra a třebaže umělec pracoval na obraze několik týdnů a postava mladé paní se mezitém poněkud proměnila nastávajícím mateřstvím, na plátně zůstala její původní štíhlá linie a vílí úsměv. Obraz byl zavěšen na nejvýznamnějším místě galerie, nyní po něm zůstala jen prázdná plocha - co se s ním asi stalo?
Yolanda spěchala dlouhou chodbou a nevnímala pootevřené dveře pokojů, které přímo křičely, že přece stačí jen málo, vyklepat koberce, do váz dát květiny a zatopit v krbu a hned zase budou připravené poskytnout vítaný odpočinek. Pospíchala a cítila tíseň. Kde je strýček? Jako by tu rozehnala jakousi kletbu, k jejím krokům se po chvíli přidalo několik psů. Věděla, že zvířata v tomto domě mohou vždycky kamkoli, proto je nezahnala. První se vynořil Caligula, vůdce smečky. Jako další jí vnutil do dlaně svůj mokrý čenich Pistacio. Yolanda obdivovala strýcův smysl pro humor, protože kdo se na psa podíval, musel uznat, že jeho tmavé skvrny skutečně hrají trochu dozelena. Přiťapal i Cézar a dožadoval se svého dílu polaskání. Mnohokrát slýchala, že tyto psy je třeba držet zkrátka, protože při lovu se dovedou pobláznit a stávají se z nich nelítostní zabijáci, ona u nich ale znala jen láskyplné očichávání. Proč si vlastně strýček drží lovecké psy, když nikdy nepořádá štvanice?
Pár koček před ní prokmitlo chodbami, všechny pro ni byly bezejmenné až na Micičku, která zpoza rohu nakráčela pomalu a důstojně, s bříškem očividně plným dalších koťat. Nikdo nikdy nepřišel na to, s kým Micička podléhá svým pudům lásky, ale třikrát do roka způsobně přiváděla na svět dvě černobílá koťátka. "A zase jsou to kočičky!" lamentoval vždy správce Renaut. Yolanda chápala, že z pozice svého postavení to bere jako osobní pohromu, protože strýc jednou provždy zakázal potomky bělounké Micičky ukracovat na životě.

Yolanda 98.

Horácio de Laval byl svému otci až absurdně podobný, přesto se v jeho tváři nedalo nalézt ani trochu laskavosti či humoru. Přivřený pohled a semknutá ústa naznačovala povahu diktátora. Jako malá se Yolanda tohoto portrétu trochu bála a nerada kolem něj procházela. Zdálo se jí, že ten přísný pán se za ní dívá, kamkoli se pohne. Zvláštní, že strýček Edmond je synem takového muže. Ale... je tu ještě matka. Drobná dáma i na obraze vypadá trpělivě a pokorně. Nebýt jejího bohatého ustrojení a vzácného psíčka na židli vedle ní, dalo by se o urozenosti této ženy hodně pochybovat.
Pohled na další obraz Yolandu vždycky trochu rozteskňoval. Útlá dívenka s vlasy padajícími pod pás, oči plné hlubokého snění.
"Moje sestra Faustina," vysvětlil jí kdysi strýc Edmond. "Měl jsem ji velmi rád. Od dětství byla zaslíbena tvému otci, ale zemřela - nebylo jí ještě ani patnáct. Nebýt toho, mohla jsi být mojí opravdovou neteří."
Rodinné portréty na galerii nebyly ani zdaleka kompletní. Jen Yolanda věděla o dvou tvářích, které scházely. Předně to byla "hraběnka", Isabella de Laval, první strýcova žena. Jednou se osmělila zeptat, proč její obraz schází, vzápětí své zvědavosti trpce litovala. Strýček zamumlal cosi nesrozumitelného, ale tvářil se velmi podivně. Druhou osobou si nebyla jistá, ale z drobných klípků služebnictva na obou panstvích nabyla dojmu, že strýc Edmond nebyl vždycky dědicem celého majetku, nebyl jediným synem diktátorského Horácia. Kdysi zde musel být ještě jeho starší bratr, o tom se ale kdovíproč nikdy veřejně nemluvilo - a jeho portrét na galerii také není!

Yolanda 97.

A co ti další pánové a dámy? Dlouhé nosy či tupé nosy, zraky střídavě orlí nebo unylé... U žen na obrazech většinou vynikala velká poprsí, muži vesměs děsili ohromnými teřichy. Při pohledu na tu výstavu si Yolanda byla jistá, že sama si nepřeje být přírodou obdařena jako například hraběnka Dorothea. Co se ale jejího budoucího manžela dotýkalo, klidně by mohl vypadat jako Hilarius, Edmondův děd. Ten jediný pán nevystrkuje na obraze obrovské panděro!
Ať si móda klidně tvrdí, že právě veliká břicha jsou u mužů - a ostatně i u žen - znakem blahobytné vznešenosti, každému člověku se smyslem pro krásu se to prostě musí hnusit! Proč například svatí na obrazech nemají veliká břicha? Ani Ježíš Kristus? To je záhada, když prý všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu, všichni by měli vypadat stejně pěkně. Nu, lze jen doufat, mudrovala Yolanda, že ani tyto obrazy neodpovídají pravdě, že pouze malíři při tvorbě vyhověli zvyklostem a módě a ti vymalovaní byli v době svého žití právě tak krásní, jako Bernard a Fanetka, když je nedávno překvapila na seně bez šatů, v bouřlivém propletení.
Hilarius de Laval vypadá na obraze opravdu moc pěkně, třebaže ho portrétovali až v nemladém věku. Zřejmě ani lichotný malíř si netroufl přidat barvu jeho bílým vlasům a neubral asi mnoho z viditelných vrásek, zato štíhlý muž ve střídmém šedém obleku přímo srší zdravím a dobrou náladou. Že ne? Což ostatní opravdu nevidí ten drobný úsměveček v koutku širokých úst? Alespoň je jasné, po kom je strýček Edmond tak hezký.

Yolanda 96.

Nepokryté kamenné schody vedoucí do patra byly směrem ke středu už maličko prohloubené. Za dlouhé roky je tak ohladily lovecké holínky pánů, drobné střevíčky dam a hlavně bytelné střevíce sloužících, neboť dům byl tak starý, že postrádal onu vymoženost - zvláštní schodiště pro služebnictvo. Horní dlouhou galerii v hlavním křídle zdobily četné portréty hraběcích předků, všechny v životní velikosti a ve stejných, dřevěných a pozlacených rámech.
Yolanda si je ráda prohlížela, třebaže poznávala jen některé tváře. Jména u většiny obrazů byla nečitelná, strýc Edmond ji však několikrát galerií provedl a vykládal ji o jednotlivých předcích příběhy, kterým lačně naslouchala jako pohádkám. Hned na kraji u schodiště byl zobrazen rytíř Henry, první pan de Laval. Zvláštní, že nezůstal i posledním, když by se vzal v úvahu jeho dlouhý zasmušilý nos a ústa svislá k bradě. Yolanda si alespoň při každém jeho spatření byla jistá, že k sňatku s takovým mužem by jí nikdy nikdo nedonutil. Možná však podoba není příliš věrná. Původní podobizna se nedochovala a tento obraz vytvořil jakýsi dávno zapomenutý mistr dlouho po Henryho smrti.
Vedle zakladatele rodu okázala pózuje Tiburce, jeho syn. To až on vystavěl zdejší sídlo z peněz bohaté osiřelé dívky a společně se postarali o další potomky. Oduševnělá tvářička dívky
v sousedním rámu mohla zobrazovat i poslední paní de Laval, něžnou Angeliku. Ne, ta křehká dáma nemohla být s pyšným Tiburcem šťastná!

Yolanda 95.

95. Díky novinkám z Paříže byla tedy nejmodešrněji oblékanou ženou v celém kraji a nezaostávala vlastně vůbec v ničem, pohoštěním počínaje a zařízením konče. Interiér malého bílého zámečku jednou pochválil dokonce sám guvernér, nad kteroužto poctou zezelenaly závistí všechny dámy a dokonce i několik pánů, zatímco baronka pouze ohrnula pyšný ret a pokrčila rameny.
Domu pana de Laval se nedostalo tak promyšlené pozornosti, byl proto úplně obyčejný. Trochu těžkopádné, z kamenů vystavěné sídlo venkovského šlechtice z dávných dob. Důkladné obydlí, které vzniklo zhruba před dvěma stoletími a žádný z majitelů dlouhé léta neviděl jediný důvod, proč na něm něco měnit. Děd nynějšího hraběte sice kdysi přistavěl "moderní" křídlo, trochu paradoxně však právě tato část byla nejméně zachovalá a co se dotýkalo současného majitele, ten dával přednost bydlení v původním objektu. Zvenčí porůstal šedé kameny zelený mech, vysoká, úzká okna nedovolovala velký výhled, zato každý kdo se ocitl uvnitř, u mohutného ohniště v kuchyni či u obrovského krbu ve velké síni, musel se cítit v bezpečí. Vnitřní zařízení za řadu let pochopitelně doznalo značných změn, ale pokaždé jaklo by se tu víc hledělo na pohodlí než na světskou módu. Masivní křesla a bytelně vycpávané pohovky vybízely k pohodlnému odpočinku a ohromné stoly, vesměs ještě důmyslně rozkládací, vzbuzovaly představu gargantuovských hostin, jaké by se u nich mohly pořádat.

Yolanda 94.

94. Udržovala písemný, velmi přátelský a pravidelný styk s několika bývalými spolužačkami z kláštera, kde v mládí strávila řadu roků. Tyto přítelkyně se vesměs výtečně provdaly a zaujaly postavení v nejvyšší společnosti. Na prvním místě stála markýza Marie Louisa, jejíž světácký osud tajně Yolandu uchvacoval.
Ona dáma, pouze o maličko starší nežli matka, byla počtvrté provdána, přičemž třikrát předtím ovdověla. Jednou prý šlo o jed, podstrčený manželovi zhrzenou milenkou a dvakrát o srdeční záchvat, "což svědčí o jejím temperamentu," šeptala si matka okouzleně a pro Yolandu naprosto záhadně. Marie Louisa střídala elegantní tituly skoro stejně často jako své ekvipáže, což bylo ohromující. V současnosti byla markýzou de Verriéres a vlastnila (respektive její manžel, ale to v tomto případě vyšlo nastejno), dva krásné paláce v Paříži, veliký díl půdy a několik zámků v Champagni a nemalý kus pozemků s jedním starobylým hradem v Provence. Yolandě byla ta dáma matkou zmiňována tak často, že nebýt jejího vskutku nevšedního života, jistě by tu neznámou už dávno nenáviděla.
Všechny ty dávné přítelkyně pomáhaly baronce Lauře udržovat i v tak zapadlém koutku Francie styl vybraně elegantní dámy. Yolanda věděla, že matku pěstování těch přátelských styků nesmírně pokořuje. Jedině k Marii Louise cítila skutečnou náklonnost, ty ostatní sice využívala, ale z jejích slov často tryskalo trpké zklamání z toho, že ačkoli bývala v klášteře mezi svými vrstevnicemi nejmladší a nejkrásnější, nakonec se v životě ocitla na místě posledním. Byla však příliš chytrá, takže přes to zatrpklé žehrání dále rozesílala roztomilé dopisy "svým dferahým přítelkyním" jen aby nezanedbala nic, co by jí v současnosti a možná i v budoucnosti mohlo být k užitku.

Yolanda 93.

93. Vyznala se v tomto domě právě tak dobře jako ve vlastním domově a pokud by měla přiznat pravdu, toto sídlo jí bylo milejší, neboť vlastní domov nebyl příliš domovem... Zachmuřenou, masivní budovu, kterou poblíž trosek mlýna vystavěl první baron Mathias jeho potomci několikrát podstatně pozměnili, naposled to byl Hubert de la Ferté, který ji pro radost své choti nechal krátce po svatbě přestavět v rozkošný bílý zámeček obklopený velikou zahradou, několika jezírky a nespočetnými záhony růží.
Baronka Laura sice žila jako nevýznamná venkovská šlechtična, nikterak se ale nemínila podvolit malostem poměrů. Dům musel být jako z pohádky a vybavený v nejmodernějším stylu, jakživa by nebydlila v oprýskaném stavení s vykotlanými obvodovými zdmi, kde na nádvoří pobíhají prasata , skot i drůbež a špiní dlažbu svým trusem, jak tomu často bývalo v prostých šlechtických domácnostech francouzského venkova.
Yolanda matce věřila, že vnitřní zařízení bílého zámečku se může směle rovnat versailleskému, jak svojí honosností, tak módním stylem. Slyšela však také několikrát žehrat otce, zejména na nesmírné výdae s tím spojené a také na nedostatek pohodlí těch malách křehkých křesílek, taburetků a intarzovaných stolků. Matka se jen usmívala.

Yolanda 92.

92. Když Yolanda to sídlo uviděla poprvé, připadalo jí, jako by je vykouzlil nějaký čaroděj. Ale hodný čaroděj, takový, který umí koulit jen samé pěkné věci. Proto zaručeně vyčaroval i ty rozkošné věžičky v rozích původního hrádku a starobylý zubatá cimbuří. Mnohem později přistavěné zámecké křídlo zdaleka nepůsobilo tak malebně a to si patrně myslel i pán toho všeho, neboť na údržbu zámecké přístavby příliš nákladů nevynaložil.
Tentokrát Yolanda nic z toho nevnímala, prohnala se nízkým dlážděným podjezdem, otěže bratrovy klisny hodila chlapci, který tu právě zametal a civěl na ní s otevřenou pusou a pospíchala do domu.
Velmi se jí líbilo, že se před ní přivolaný správce Renaut uklání jako před královnou, ale vadilo jí, když na otázku: "Kde je pan de Laval?" na ni jen pohlédl zasmušilým okem mrtvé ryby a pravil: "Nevím. Asi bude někde v domě, slečno, on teď vůbec nevychází. Ale nemůžete ho vidět."
Strýček musí být jistě hodně nemocný, když strpí v domě takové pořádky!
"Mne pán uvidí rád," vyhrkla a jako lasice proklouzla kolem tělnatého správce dovnitř. "Já si ho najdu!"

Yolanda 91.

91. Ostře hnala bratrovu klisničku lesní stezkou a necítila ani špetku výčitek svědomí proto, že jedná svévolně, dokonce ani trošičku bázně, ačkoli dnes poprvé jela do Airvault zcela bez doprovodu. Ostatně důvodů k obavám příliš neměla, cesta k panu de Laval trvala slabou hodinku a třebaže její většina vedla lesem, vlci v tomto štědrém ročním období zaručeně nebyli lidem příliš nablízku.
Jindy Yolanda milovala ten klus pod větvemi letitých dubů a kaštanů, radovala se z pohledu na potůček, vyvěrající na konci lesa pod třemi svalenými balvany, těšila se na první pohled, který se jí naskytne, až ze zeleného příšeří vyjede do denního světla. Pečlivě obdělaná pole byla rozrušena cestami právě tak širokými, aby po nich mohly bez nehody jezdit hospodářské povozy. Zelené louky s načechranou travou plnou pestrobarevných květů, příští píce pro tučné kravky a zjančelé kozičky, to vše se vlnilo pod mírným větříkem. Voňavá nádhera luk pokračovala až k obzorům, kde ji objímal a střežil dlouhý lesní pás. Za ním už se rozkládala vesnice Airvault, po níž panství pana de Laval neslo své jméno. Hraběcí sídlo stálo vznešeně opodál, zády přitulené k lesu a zdánlivě jím chráněné, chránit je však dokázaly vlastní silné zdi. Ale v rozporu s tím, plně se vydávalo vplen komukoli svoují věčně dokořán zející bránou. A kdo projel hrubě vydlážděným nádvořím s rašícími trsy trav a místy i plevele, vybízel jej k vstupu do budovy dlouhý kamenný podjezd.