Yolanda 100.

100. Za zvuků choru psích tlapek objevila Yolanda svého strýce v Angeličině ložnici. Do srdce se jí zapíchly stovky lítostivých jehliček při vzpomínce na to, jak do této místnosti vstoupila poprvé po její adaptaci. Dlouho to byl jen obyčejný starý pokoj s pěkným výhledem, náhle se z něj vyklubala půvabná místnost, zařízená s veškerým možným komfortem a péčí. Sousedila s prostornou šatnou a budoárem a Yolanda si vzpomínala, jak byla Angelika z těch půvabně zařízených místností nadšená. cny, krásně vyřezávané křeslo před toaletním stolkem, zrcadlo...
Zavřela všem větřícím psům dveře před čumáky a vstoupila dovnitř. Na posteli pod sametovými závěsy ležel strýc Edmond. Ležel na zádech a vypadal jako mrtvý, až na to, že chvílemi hlučně zachrápal. Vlastně v prvním okamžiku mohla Yolanda jen hádat, že je to on, protože spáči se na zarostlé hrudi třpytil povědomý zlatý medailon. Jinak však ničím nepřipomínal hraběte de Laval. Tvář měl jaksi divně pokřivenou, košili a kalhoty špinavé a spal v botách. Zarostlý a neučesaný vypadal mnohem starší, než jak jak má vypadat muž, kterému schází sotva rok do třicítky. Vždyť jak je to dávno, co se uměl smát a chvílemi se zdál být mladší než její veledůležitý bratr Filip. V tuto chvíli vypadal jako starý muž.