Yolanda 91.

91. Ostře hnala bratrovu klisničku lesní stezkou a necítila ani špetku výčitek svědomí proto, že jedná svévolně, dokonce ani trošičku bázně, ačkoli dnes poprvé jela do Airvault zcela bez doprovodu. Ostatně důvodů k obavám příliš neměla, cesta k panu de Laval trvala slabou hodinku a třebaže její většina vedla lesem, vlci v tomto štědrém ročním období zaručeně nebyli lidem příliš nablízku.
Jindy Yolanda milovala ten klus pod větvemi letitých dubů a kaštanů, radovala se z pohledu na potůček, vyvěrající na konci lesa pod třemi svalenými balvany, těšila se na první pohled, který se jí naskytne, až ze zeleného příšeří vyjede do denního světla. Pečlivě obdělaná pole byla rozrušena cestami právě tak širokými, aby po nich mohly bez nehody jezdit hospodářské povozy. Zelené louky s načechranou travou plnou pestrobarevných květů, příští píce pro tučné kravky a zjančelé kozičky, to vše se vlnilo pod mírným větříkem. Voňavá nádhera luk pokračovala až k obzorům, kde ji objímal a střežil dlouhý lesní pás. Za ním už se rozkládala vesnice Airvault, po níž panství pana de Laval neslo své jméno. Hraběcí sídlo stálo vznešeně opodál, zády přitulené k lesu a zdánlivě jím chráněné, chránit je však dokázaly vlastní silné zdi. Ale v rozporu s tím, plně se vydávalo vplen komukoli svoují věčně dokořán zející bránou. A kdo projel hrubě vydlážděným nádvořím s rašícími trsy trav a místy i plevele, vybízel jej k vstupu do budovy dlouhý kamenný podjezd.