Yolanda 92.

92. Když Yolanda to sídlo uviděla poprvé, připadalo jí, jako by je vykouzlil nějaký čaroděj. Ale hodný čaroděj, takový, který umí koulit jen samé pěkné věci. Proto zaručeně vyčaroval i ty rozkošné věžičky v rozích původního hrádku a starobylý zubatá cimbuří. Mnohem později přistavěné zámecké křídlo zdaleka nepůsobilo tak malebně a to si patrně myslel i pán toho všeho, neboť na údržbu zámecké přístavby příliš nákladů nevynaložil.
Tentokrát Yolanda nic z toho nevnímala, prohnala se nízkým dlážděným podjezdem, otěže bratrovy klisny hodila chlapci, který tu právě zametal a civěl na ní s otevřenou pusou a pospíchala do domu.
Velmi se jí líbilo, že se před ní přivolaný správce Renaut uklání jako před královnou, ale vadilo jí, když na otázku: "Kde je pan de Laval?" na ni jen pohlédl zasmušilým okem mrtvé ryby a pravil: "Nevím. Asi bude někde v domě, slečno, on teď vůbec nevychází. Ale nemůžete ho vidět."
Strýček musí být jistě hodně nemocný, když strpí v domě takové pořádky!
"Mne pán uvidí rád," vyhrkla a jako lasice proklouzla kolem tělnatého správce dovnitř. "Já si ho najdu!"