Yolanda 99.

Dnes tu scházel i obraz Angeličin. Zcela okouzlený pan de Laval dal svoji ženu vymalovat krátce po jejich sňatku, povolal kvůli tomu z Paříže známého mistra a třebaže umělec pracoval na obraze několik týdnů a postava mladé paní se mezitém poněkud proměnila nastávajícím mateřstvím, na plátně zůstala její původní štíhlá linie a vílí úsměv. Obraz byl zavěšen na nejvýznamnějším místě galerie, nyní po něm zůstala jen prázdná plocha - co se s ním asi stalo?
Yolanda spěchala dlouhou chodbou a nevnímala pootevřené dveře pokojů, které přímo křičely, že přece stačí jen málo, vyklepat koberce, do váz dát květiny a zatopit v krbu a hned zase budou připravené poskytnout vítaný odpočinek. Pospíchala a cítila tíseň. Kde je strýček? Jako by tu rozehnala jakousi kletbu, k jejím krokům se po chvíli přidalo několik psů. Věděla, že zvířata v tomto domě mohou vždycky kamkoli, proto je nezahnala. První se vynořil Caligula, vůdce smečky. Jako další jí vnutil do dlaně svůj mokrý čenich Pistacio. Yolanda obdivovala strýcův smysl pro humor, protože kdo se na psa podíval, musel uznat, že jeho tmavé skvrny skutečně hrají trochu dozelena. Přiťapal i Cézar a dožadoval se svého dílu polaskání. Mnohokrát slýchala, že tyto psy je třeba držet zkrátka, protože při lovu se dovedou pobláznit a stávají se z nich nelítostní zabijáci, ona u nich ale znala jen láskyplné očichávání. Proč si vlastně strýček drží lovecké psy, když nikdy nepořádá štvanice?
Pár koček před ní prokmitlo chodbami, všechny pro ni byly bezejmenné až na Micičku, která zpoza rohu nakráčela pomalu a důstojně, s bříškem očividně plným dalších koťat. Nikdo nikdy nepřišel na to, s kým Micička podléhá svým pudům lásky, ale třikrát do roka způsobně přiváděla na svět dvě černobílá koťátka. "A zase jsou to kočičky!" lamentoval vždy správce Renaut. Yolanda chápala, že z pozice svého postavení to bere jako osobní pohromu, protože strýc jednou provždy zakázal potomky bělounké Micičky ukracovat na životě.