Yolanda 107.

107. "Jistě, když se můj bratr Gontrand, bratr starší a dědic všeho upil a umiloval k smrti a já náhle byl následníkem rodového titulu! Žena, kterou pro mne otec vybral už v té době byla našemu rodu přítěží, pohanou! Však se na ni dlouho dívat nemusel! Možná jsem nespravedlivý, možná bych měl být otci i vděčný, že se pletichami hodnými krále Šalamouna postaral o mé jmění, ale ne, nemohu! Vehnal mne do pasti! Věděl jsem jen jedno - nemohu se stát duchovním!
Otec hrozil, že mne jinak prokleje, maminka prosila... a ty víš. že už tehdy umírala. Nakonec jsem souhlasil, oženil jsem se s Isabellou, i když byla stará a nehezká. "
"Nedrásej se tím vším, Edmonde, to už je dávno pryč!"
"Pryč? Nikdy jsem se o tom nechtěl zmiňovat, ale víš, co bylo jejím koncem? Já to vím a dodnes nosím v duši! Nesmírně bohatá dáma se provdala za chlapce, který mohl být jejím vnukem a on byl odhodlán vůči ní poctivě plnit své manželské povinnosti. Ale Huberte, hned první noci mi dala jasně najevo, že na tomto poli ode mne nečeká zhola nic! Jasně prohlásila, že na početí našeho dítěte je již pozdě a o radostech těla že nevěděla nikdy nic a vědět ani nechce. Dnes jí rozumím.

Yolanda 106.

106. Edmond de Laval prožil minulý rok jako ve snách. Do podzimu se utápěl v beznaději. Jeho záchvaty zuřivosti se sice po Yoalandině návštěvě už neopakovaly, zato se tím víc uzavíral do sebe. Nikoho nepřijímal a nevycházel z domu, krom do kaple, kde trávil u čerstvého mramorového náhrobku celé dlouhé hodiny. O hospodářství se nestaral, s nikým nemluvil, krom s Jacquesem a i s tím jen o tom nejnutnějším. Ani Hubert u něj nepochodil. Nekonečně trpělivý byl hrabě výhradně k Yolandě, ale ani té se nepodařilo milovaného strýčka vylákat z jeho věže zoufalství.
Před zimou se zdálo, že se s chodem věcí snad poněkud smířil. Alespoň už neklekával celé dlouhé hodiny v kapli. Z bývalého usměvavého a veselého zámeckého pána však nezbylo nic. Na jeho zlatých skráních se ukázaly první bílé vlasy. A ztrápená tvář nesla předčasné vrásky, krutě vyryté do čela a kolem plných úst. Tělo bylo zdravé, ale duch ho odmítal řídit. Teprve před dalším jarem se Edmond trochu vzpamatoval.
"Víš, mnoho jsem přemýšlel v tom čase, kdy jsem nechtěl, nemohl nikoho vidět," řekl jednou Hubertovi. Byl to jeden z jejich prvních souvislejších rozhovorů bezmála po roce. "Proč jen jsem je musel ztratit? Možná to je trest, trest za Isabellu. Dnes vím, že jsem nikdy neměl svolit k tomu prvnímu vnucenému sňatku. Znal jsi mého otce, víš, jak těžké bylo jemu něco odepřít, ale měl jsem najít sílu a jít svojí cestou. Jenomže já byl zbabělý a on mi nedal jinou volbu než to příšerné manželství nebo církevní dráhu druhorozeného syna a stát se poslušným, vymiškovaným knězem jsem nemohl, prostě nemohl!"
"Už se tím netrap a nevzpomínej zle na svého otce, vždyť víš, jaký byl. Zemřel by snad hanbou, kdyby jeden z jeho synů měl brázdit životem v nedostatku. A zavedený světský řád ho přitom svazoval, rozdělit svůj majetek mezi oba nesměl. Vzpomeň, jak před smrtí litoval toho, čeho se na tobě dopustil!"

Yolanda105

105. To jaro byly celé provincie vzhůru nohama. Válka ve Flandrech zase jednou vrcholila. Slabý nebo méně ctižádostivý král by se své touhy po nevém území už dávno vzdal, ne ale veliký král Francie, který už už vztahoval své nenasytné ruce i po symbolu života a moci, po slunečním disku. Energický panovník pevnou rukou osobně podepisoval nejrůznější vyhlášení a nařízení. Po celé zemi zase chodily dívky a ženy uplakané, protože jejich manželé, synové a milenci odcházeli do války. Jen starší ženy už tomu byly tak přivyklé, že často ani neplakaly. Fanetka z bílého zámku štkala přímo srdceryvně. "Můj Bernard jde poprvé. A to jsme se měli zrovna brát. Ale on se najednou úplně zbláznil - a že musí vyzkoušet své válečnické štěstí, farář Bessiére nás beze všeho oddá o potom. Baže oddá, jenže jestli se můj milý vrátí!" "No a to s tou svatbou tolik pospícháž, že to musí být?" Zkoumavě se na ni zadívala zámecká kuchařka. "Ne, to ne," zapálila se Fanetka. "Já jen, že bych..." "Už ráda bys byla pod čepcem a měla Bernarda jistého, já ti rozumím. Ale s tímhle nic nenaděláš. Zblázní se obyčejný chlap jako urozenec," rozšafně ji ujišťovala kuchařka Margor, míchajíc polévku. "Jen se podívej na našeho pána, také se chystá. A tem má dokonce rodinu!" "Všichni vědí, že pan baron odchází do války jen kvůli svému příteli a to je mu ke cti. A panu de Laval se nedivím, že se vrhá do nebezpečí, když je na světě sám a tolik se trápí pro ztrátu paní Angeliky a toho maličkého. Ale co ti ostatní, co Bernard? Tolik se o něj bojím, že se mi z toho snad srdce rozskočí." "Modli se holka, nic jiného nemůžeš," poradila jí kuchařka a znalecky olízla měchačku. Přidala solli a důkladně zamíchala. "Stejně nevíš, co na tebe v životě čeká. Jestli ten, co ti dovede vyhrnovat sukni a přivádět tě do ráje, bude také dobrým manželem. Ten můj byl taky milý a hezký jako Bernard - a jen jsem si ho vzala, vyklubal se z něj takový mizera, že jsem se nakonec div nemodlila, aby se z jědné té nekonečné války nevrátil." Ochutnala podruhé, zatvářila se spokojeně a rozhovor uzavřela rázně: " No, nakonec se opravdu nevrátil, dobrotivý bůh mě vyslyšel i bez modlení."

Yolanda 105.

105. To jaro byly celé provincie vzhůru nohama. Válka ve Flandrech zase jednou vrcholila. Slabý nebo méně ctižádostivý král by se své touhy po nevém území už dávno vzdal, ne ale veliký král Francie, který už už vztahoval své nenasytné ruce i po symbolu života a moci, po slunečním disku. Energický panovník pevnou rukou osobně podepisoval nejrůznější vyhlášení a nařízení. Po celé zemi zase chodily dívky a ženy uplakané, protože jejich manželé, synové a milenci odcházeli do války. Jen starší ženy už tomu byly tak přivyklé, že často ani neplakaly.
Fanetka z bílého zámku štkala přímo srdceryvně.
"Můj Bernard jde poprvé. A to jsme se měli zrovna brát. Ale on se najednou úplně zbláznil - a že musí vyzkoušet své válečnické štěstí, farář Bessiére nás beze všeho oddá o potom. Baže oddá, jenže jestli se můj milý vrátí!"
"No a to s tou svatbou tolik pospícháž, že to musí být?" Zkoumavě se na ni zadívala zámecká kuchařka.
"Ne, to ne," zapálila se Fanetka. "Já jen, že bych..."
"Už ráda bys byla pod čepcem a měla Bernarda jistého, já ti rozumím. Ale s tímhle nic nenaděláš. Zblázní se obyčejný chlap jako urozenec," rozšafně ji ujišťovala kuchařka Margor, míchajíc polévku. "Jen se podívej na našeho pána, také se chystá. A tem má dokonce rodinu!"
"Všichni vědí, že pan baron odchází do války jen kvůli svému příteli a to je mu ke cti. A panu de Laval se nedivím, že se vrhá do nebezpečí, když je na světě sám a tolik se trápí pro ztrátu paní Angeliky a toho maličkého. Ale co ti ostatní, co Bernard? Tolik se o něj bojím, že se mi z toho snad srdce rozskočí."
"Modli se holka, nic jiného nemůžeš," poradila jí kuchařka a znalecky olízla měchačku. Přidala solli a důkladně zamíchala. "Stejně nevíš, co na tebe v životě čeká. Jestli ten, co ti dovede vyhrnovat sukni a přivádět tě do ráje, bude také dobrým manželem. Ten můj byl taky milý a hezký jako Bernard - a jen jsem si ho vzala, vyklubal se z něj takový mizera, že jsem se nakonec div nemodlila, aby se z jědné té nekonečné války nevrátil." Ochutnala podruhé, zatvářila se spokojeně a rozhovor uzavřela rázně: " No, nakonec se opravdu nevrátil, dobrotivý bůh mě vyslyšel i bez modlení."

Yolanda 104.

104. Yolandě hrůzou naskočila husí kůže, ale rychle si promnula paže a pomyslela si, že to musí být od chladu. Odhodlaně přiklekla na lůžko (protože veliké lože pod nebesy balo na ni příliš vysoké, musela se nahoru napřed dost pracně vyškrábat) a sehnula se nad spícím hrabětem.
"Strýčku Edmonde, probuď se, slyšíš? Prosím tě, prosím moc a moc!"
Bála se, že procitne a podívá se na ni pohledem staré Boyardky, ale když se konečně probral, jeho oči byly sice maličko zamlžené a nepěkně červené, ale živé. Divoké, skoro děsivé oči, ale pomalu se v nich odrazilo poznání.
"Princezničko moje... kde se tady bereš?"
"Přijela jsem za tebou. Protože Orion má moc krátké nohy, ukradla jsem Filipovi Helenu Trojskou," informovala ho hrdě.
To v něm probudilo trochu ze starého strýce Edmonda.
"Počkej, nemyslíš tím, žes přijela úplně sama?"
"Ale ano."
"Víš, co všechno se mohlo stát? Jak to, že ti dovolili odjet bez doprovodu?"
"neptala jsem se," potrhla se vší samozřejmostí ramínkem. Strýci se nikdy nepokoušela zalhat, stejně na ní vždycky lež poznal. "Kdybych se ptala, nedovolili by mně odjet, to je jasné."
"Jak tě mohla napadnout taková hloupost?" zamumlal unaveně. "Na tyhle kousky jsi ještě moc malá."
"Vůbec nejsem malá, za chvilku mi bude devět let. Chápek, musela jsem přijet, když ses u nás tak dlouho neukázal, měla jsem o tebe starost," řekla právě s takovou něhou, jako když se kdysi zastávala malé bílé kočičky.
"Pročpak?" neznělo to zvědavě, jen rezignovaně.
"Protože jsem se bála, že se tu sám trápíš. A protože se mi stýskalo. Protože tě mám moc ráda, strýčku Edmonde." Upřímná dětská slova jako kouzelné zaříkávadlo zlomila zlé zakletí.
Jacques nevěřil svým očím, když se odvážil vsunout do místnosti svůj obrobvská trudovitý nos. Jeho nepříčetný pán posledních týdnů ve vypleněné komnatě nikoho nevraždil. Seděl na zválené špinavé posteli s tou baculatou komteskou ze sousedství, drželi se v objetí a oba plakali.
"

Yolanda 103.

103. Kdyby nešlo o chvíle zoufalství, musela by se usmát nešťastnému obrovi, který jen přešlapoval a zjevně se bál.
"S prominutím, slečno, to nepůjde. Já vím, že to nepůjde. Pan hrabě mne spíš zabije, než abych ho směl převléknout a oholit. Víte...neměla jste se to takhle dovědět, ale... všichni se bojíme, že z té své veliké bolesti přišel o rozum."
"I nepřišel. Jen běž a udělej přesně všechno, co jsem řekla," požádala pevně. V duchu se však zděsila. Tohle je tedy to, co před ní celé týdny všichni tají? V duchu se jí vybavila stará Boyardka. Žila v jejich vesnici, Vysoká stařena s rozevlátými šedými vlasy a prázdnýma očima. S nikým nemluvila, podivně si mumlala cosi pro sebe a v zimě v létě chodila otrhaná a bosá. Vypadala jako čarodějnice. Když byla Yolanda malá, bála se jí. Až jí jednou chůva vysvětlila, že se nemusí bát, že ta stařena je jen neškodná ubožačka.
"Zažila kdysi velikou bolest, v jeden den přišla při požáru o muže a o všechny děti a pomátla se z té ztráty, chuděra." přesně tak to tenkrát chůva řekla. Což jestli má Jacques pravdu a strýček také zešílel?

Yolanda 102.

102. Vysoký chlap jí citlivě manévroval ke dveřím pokoje, zastavil se až před prahem a neklidně se obracel k lůžku.
"Jak vyvádět?"
"V prvních dnech hrozně křičel a házel předměty," stěžoval si Jacques ublíženě. "Vidíte, že tu schází skoro všechno zařízení. Ty malé taburety, zrcadlo, dokonce i to bytelné křeslo, co přivezla se svými věcmi paní hraběnka a tolik je milovala. Rozbil i ty dvě vázy z čínského porcelánu a svícny. Když všechno rozmlátil, zdálo se, že se přece jen trochu uklidnil. Ale nechce nikoho vidět, nikoho u sebe nesnese. Služky tu nesmějí uklízet. Já pána nesmím umýt, převléknout, nedá se oholit ani učesat. A on... nic nejí, skoro vůbec nic. Ale pořád jen pije," žaloval věrný komorník.
Yolandě se vždycky zdálo, že strýčkův Jacques je velice schopný sluha. Ale dnes jí připadal jako stárnoucí, milující pes. Právě tak zkormouceně kroutil očima a čekal, kdo mu dá nějaký příkaz.
"Jdi do kuchyně a nařiď kuchařce, ať zabije dobře vykrmené kuře a dá vařit silnou polévku, " poručila věcně. "Chci v ní vidět hodně zeleniny, za chvíli to přijdu zkontrolovat."
"Slečinko, prosím... on... pan hrabě... nebude to jíst. Už jsme to zkoušeli, zrovna jak povídáte. Kuchařka uvařila polévku, že by postavila na nohy vola... s prominutím. Ale on... pán... hodil jí po mně i s mísou. Krásná mísa ještě po nebožce paní Isabelle se dočista rozbila a mně to opařilo, tuhle mám ještě bolák..."
"Nefňukej, Jacquesi, to už se nebude opakovat. Nařiď všechno v kuchyni a nech připravit také koupel. Potom zchystej čisté oblečení. Pošli sem služku, ať uklidí. A také si připrav potřeby k holení a nůžky," poroučela Yolanda s jistotou.

Yolanda 101.

101. Při každém výdechu a nádechu se jeho neupravené vousy maličko pohnuly, což několik okamžiků fascinovaně pozorovala. Vzápětí si uvědomila, jak nesmírně to v místnosti páchne. Vedle postele ležel překocený cínový džbán a pohár ve zpola vsáklé červenavé louži, ale toto neladné zátiší v zavřené místnosti tolik zasmrdět nemohlo. Yolanda hodila okem pod postel a zhnuseně nakrčila nosík. Porcelánový nočník rozhodně nebyl prázdný. A ta propocená košile na vyhublém těle asi také nevoněla.
Yoalanda vkročila do místnosti s přesvědčením, že jde rozveselit smutného strýčka. Ve skutečnosti sem přiběhlo malé utrápené děvčátko, hladající tu dobře známou přátelskou náruč, to dávné porozumnění pro svůj vlastní žal. To se v jediném okamžiku změnilo. Štítivě překročila pár rozbitých předmětů na podlaze a otevřela okno. Vedle dveří visívalo vyšívané táhlo se zvoncem, jímž se přivolávalo služebnictvo, teď tam ale nebylo. Nezdržovala se pátráním, otevřela dveře a do chodby hlasitě zakřičela:
"Jacquesi! Jacquesi, hned pojď sem!"
Snažila se do svého volání vložit právě tolik autority jako matka a snad se jí to i do určité míry povedlo, alespoň kolohnátský sluha se objevil takřka vzápětí.
"Slečno, kde se tady berete?" v jeho očích byl nelíčený úžas.
"To vůbec není důležité," zakřikla ho přísně. "Jak mi vysvětlíš, že tu necháváš svého pána v takovém nepořádku? Proč se o něj nepostaráš? A proč tu služky neuklidily?"
"Slečno, já za nic nemohu! Pan hrabě nic takového nedovolí. Pojďte raději pryč nebo se probudí a bude zase vyvádět!"