Yolanda 104.

104. Yolandě hrůzou naskočila husí kůže, ale rychle si promnula paže a pomyslela si, že to musí být od chladu. Odhodlaně přiklekla na lůžko (protože veliké lože pod nebesy balo na ni příliš vysoké, musela se nahoru napřed dost pracně vyškrábat) a sehnula se nad spícím hrabětem.
"Strýčku Edmonde, probuď se, slyšíš? Prosím tě, prosím moc a moc!"
Bála se, že procitne a podívá se na ni pohledem staré Boyardky, ale když se konečně probral, jeho oči byly sice maličko zamlžené a nepěkně červené, ale živé. Divoké, skoro děsivé oči, ale pomalu se v nich odrazilo poznání.
"Princezničko moje... kde se tady bereš?"
"Přijela jsem za tebou. Protože Orion má moc krátké nohy, ukradla jsem Filipovi Helenu Trojskou," informovala ho hrdě.
To v něm probudilo trochu ze starého strýce Edmonda.
"Počkej, nemyslíš tím, žes přijela úplně sama?"
"Ale ano."
"Víš, co všechno se mohlo stát? Jak to, že ti dovolili odjet bez doprovodu?"
"neptala jsem se," potrhla se vší samozřejmostí ramínkem. Strýci se nikdy nepokoušela zalhat, stejně na ní vždycky lež poznal. "Kdybych se ptala, nedovolili by mně odjet, to je jasné."
"Jak tě mohla napadnout taková hloupost?" zamumlal unaveně. "Na tyhle kousky jsi ještě moc malá."
"Vůbec nejsem malá, za chvilku mi bude devět let. Chápek, musela jsem přijet, když ses u nás tak dlouho neukázal, měla jsem o tebe starost," řekla právě s takovou něhou, jako když se kdysi zastávala malé bílé kočičky.
"Pročpak?" neznělo to zvědavě, jen rezignovaně.
"Protože jsem se bála, že se tu sám trápíš. A protože se mi stýskalo. Protože tě mám moc ráda, strýčku Edmonde." Upřímná dětská slova jako kouzelné zaříkávadlo zlomila zlé zakletí.
Jacques nevěřil svým očím, když se odvážil vsunout do místnosti svůj obrobvská trudovitý nos. Jeho nepříčetný pán posledních týdnů ve vypleněné komnatě nikoho nevraždil. Seděl na zválené špinavé posteli s tou baculatou komteskou ze sousedství, drželi se v objetí a oba plakali.
"