Yolanda 106.

106. Edmond de Laval prožil minulý rok jako ve snách. Do podzimu se utápěl v beznaději. Jeho záchvaty zuřivosti se sice po Yoalandině návštěvě už neopakovaly, zato se tím víc uzavíral do sebe. Nikoho nepřijímal a nevycházel z domu, krom do kaple, kde trávil u čerstvého mramorového náhrobku celé dlouhé hodiny. O hospodářství se nestaral, s nikým nemluvil, krom s Jacquesem a i s tím jen o tom nejnutnějším. Ani Hubert u něj nepochodil. Nekonečně trpělivý byl hrabě výhradně k Yolandě, ale ani té se nepodařilo milovaného strýčka vylákat z jeho věže zoufalství.
Před zimou se zdálo, že se s chodem věcí snad poněkud smířil. Alespoň už neklekával celé dlouhé hodiny v kapli. Z bývalého usměvavého a veselého zámeckého pána však nezbylo nic. Na jeho zlatých skráních se ukázaly první bílé vlasy. A ztrápená tvář nesla předčasné vrásky, krutě vyryté do čela a kolem plných úst. Tělo bylo zdravé, ale duch ho odmítal řídit. Teprve před dalším jarem se Edmond trochu vzpamatoval.
"Víš, mnoho jsem přemýšlel v tom čase, kdy jsem nechtěl, nemohl nikoho vidět," řekl jednou Hubertovi. Byl to jeden z jejich prvních souvislejších rozhovorů bezmála po roce. "Proč jen jsem je musel ztratit? Možná to je trest, trest za Isabellu. Dnes vím, že jsem nikdy neměl svolit k tomu prvnímu vnucenému sňatku. Znal jsi mého otce, víš, jak těžké bylo jemu něco odepřít, ale měl jsem najít sílu a jít svojí cestou. Jenomže já byl zbabělý a on mi nedal jinou volbu než to příšerné manželství nebo církevní dráhu druhorozeného syna a stát se poslušným, vymiškovaným knězem jsem nemohl, prostě nemohl!"
"Už se tím netrap a nevzpomínej zle na svého otce, vždyť víš, jaký byl. Zemřel by snad hanbou, kdyby jeden z jeho synů měl brázdit životem v nedostatku. A zavedený světský řád ho přitom svazoval, rozdělit svůj majetek mezi oba nesměl. Vzpomeň, jak před smrtí litoval toho, čeho se na tobě dopustil!"