Yolanda 107.

107. "Jistě, když se můj bratr Gontrand, bratr starší a dědic všeho upil a umiloval k smrti a já náhle byl následníkem rodového titulu! Žena, kterou pro mne otec vybral už v té době byla našemu rodu přítěží, pohanou! Však se na ni dlouho dívat nemusel! Možná jsem nespravedlivý, možná bych měl být otci i vděčný, že se pletichami hodnými krále Šalamouna postaral o mé jmění, ale ne, nemohu! Vehnal mne do pasti! Věděl jsem jen jedno - nemohu se stát duchovním!
Otec hrozil, že mne jinak prokleje, maminka prosila... a ty víš. že už tehdy umírala. Nakonec jsem souhlasil, oženil jsem se s Isabellou, i když byla stará a nehezká. "
"Nedrásej se tím vším, Edmonde, to už je dávno pryč!"
"Pryč? Nikdy jsem se o tom nechtěl zmiňovat, ale víš, co bylo jejím koncem? Já to vím a dodnes nosím v duši! Nesmírně bohatá dáma se provdala za chlapce, který mohl být jejím vnukem a on byl odhodlán vůči ní poctivě plnit své manželské povinnosti. Ale Huberte, hned první noci mi dala jasně najevo, že na tomto poli ode mne nečeká zhola nic! Jasně prohlásila, že na početí našeho dítěte je již pozdě a o radostech těla že nevěděla nikdy nic a vědět ani nechce. Dnes jí rozumím.