Yolanda 109.

109. "Zaplatil jsem za to do posledního měďáku, ale bylo to příliš. Teď nevím, jak dál. Často jsem se trápil úvahami, zda jsem něco z té tragedie mohl změnit. A propadal jsem beznaději, protože pokaždé jsem došel k závěru, že ne. Vedle Isabelly jsem se zpronevěřil i Bohu, když jsem odmítl otcovu druhou možnost, vstoupit do řádu. Je možné, že On mne teď trestá? Nalezl bych snad sám sebe i Jeho, kdybych ještě dnes vstoupil do některého řádu?"
"Tys vážně pomýšlel na klášterní odloučenost?"
Hubert nevycházel z úžasu, protože to bylo něco naprosto nepředstavitelného. Jeho přítel miloval život se všemi jeho krásami. Vychutnával každodenní život zámožného venkovského šlechtice, který nemusí příliš vybraně dbát na etiketu, odívat se přehnanou elegancí a dvořit se nezajímavým dámám. Zato se může celé dny prohánět na koni pod širým nebem, s hrdostí obhlížet vlastní obdělaná pole a posečené louky a když se mu zamane, popadne občas za jakoukoli práci v hospodářství jen pro ten pocit radosti, že ji dovede vykonat právě tak dobře, jako některý čeledín. Večer si posedí u starobylého krbu, v létě jen tak nalehko, v zimě po starodávnu, v plášti podšitém vlčinou, ve společnosti rudého vína, se svazkem Ovidia či sžíravě výstižnými bajkami toho moderního pana de la Fontaina, se psy a kočkami, kteří mu vylehávají u nohou. Noci ovšem nemusí nikdy trávit smutně sám, vždyť která z četných služtiček a dcerek nájemců se už celé roky zrovna netřese na to dostat se mu do postele?! To Edmond je ten přehnaně zdrženlivý, který se upíná k nějaké vysněné Jediné a nepouští se (pravda, až na pár bezvýznamných výjimek) do povrchních pletek.