Yolanda 110.

110. "Jednu chvíli ano. Ne, nestrachuj se, toho záměru jsem se vzdal. Dobře vím, že nejsem stvořen pro horoucí modlitby a rozjímání, pro půst těla a trápení duše. Bůh by ze mne na tom místě neměl radost. S tím, že jsem Angeliku ztratil se musím vyrovnat zde, na zemi, kde jsem žil. Ale tady, na tomto místě zůstat nedokážu. Rozloučíme se, příteli. Seberu nějakou družinu a odjedu k vojsku."
"A tohle myslíš vážně?" Hubertovi se zdál ten nápad zcela nepochopitelný u muže, který nikdy s potěšením ani neloví a škodnou na svých pozemcích střílí až tehdy, když se mu, přemnožená, bezmále dere bránou do zámku. Edmond však vážně přitakal:
"Ano, jsem pevně rozhodnut. Připojím se k tažení do Flander. Alespoň neudělám svým předkům tu hanbu, že jsem zůstal stranou, i když Bůh je mi svědkem, že nechápu to věčné válčení. Za tím jsou jistě nějaké obchodní kejkle, který vymysleli královi ministři! Ale to je mi v tuto chvíli jedno. Šel bych třeba do pekla, kdyby mi to pomohlo zapomenout."
"Máš pravdu, ale nepojedeš sám," přisvědčil Hubert po chvíli přemýšlení. "Zverbuji ve svých vsích pár schopných chlapíků a pojedu s tebou."