Yolanda 114.

Snad se Laura de LaFerté v posledních týdnech opravdu nějak změnila. S pokývnutím vzala na vědomí všechna fakta a procítěně se obrátila na hraběte de Laval, jenž jí v tom okamžiku stál po boku.
"Jsem vděčna svému choti, že vše rozhodl s takovou prozíravostí a jemností. Vždyť na koho bych se mohla v tomto světě spolehnout, nebýt vaší přátelské pomoci, pane," hlesla zlomeně.
"Je vám a vaší rodině kdykoli k dispozici," poklonil se hrabě zdvořile.
Plavovlasá baronka byla nesmírně krásná pod černými závoji, s prostým účesem a bez šperků. Její krása bez obvyklého působivého rámce vynikala tím víc a pan de Laval tím byl nečekaně zasažen. Nikdy tu pyšnou paní neměl v obzvláštní oblibě, teď ji však musel obdivovat a litovat a snad se - nechtěně a zcela nepatřičně v té chvíli - do jeho zmučeného srdce vloudil i náznak jiného citu.

Yolanda 113.

113. A to i ti zranění navrátilci dopadli vlastně dobře.Mnozí z těch, co šli s nadšením do boje, se nevrátili vůbec. Mezi nimi baron Hubert de la Ferté. Zahynul při dobývání bezvýznamného městečka, v boji proti mužům, které nikdy předtím neviděl a neměl žádný důvod je nenávidět. Jeho velitel později vyzdvihoval, o jak hrdinskou smrt šlo: baron se nalézal v první linii a mužstvo pod jeho velením spělo k jasnému vítězství, když tu přiletěla nepřátelská dělová koule a rozmetala jeho tělo na kousíčky. Jediné co se z chrabrého velitele našlo byly části jeho výzbroje a tepaná spona od opasku s jeho erbem.

Když se Yolanda dověděla o smrti svého otce, bezmála si zoufala. Filip de la Ferté pouze nepatrně pobledl a beze slova sevřel úzké rty. Baronka Laura zachovala svoji ledovou odtažitost jako vždy. Vzápětí se ovšem zjevila jako truchlící vdova v hluboké černi, to však od ní nebyla zvláštní oběť, její sametové plavosti černá barva nesmírně slušela. Baronka vážným hlasem domluvila s farářem Bessiérem zádušní mši, která se měla konat dokonce dvakrát - jednou v soukromí domácí kaple pouze pro členy rodiny a nejbližší služebnictvo, podruhé se kulatý farářík vrpucně modlil před tváří všech poddaných, ve svém malém venkovském kostelíku.
Otec Bessiére se v obou případech modlil zhloubi srdce, barona Huberta měl rád. Podle něj to byl dobrý člověk a štědrý mecenáš církve svaté, takových kdyby bylo! To on dal před rokem znovu pokrýt celou střechu kostela i maličké fary, předtím sochy svatých na oltáři nechal čerstvě pozlatit, slavnostní ornát a oltářní roušky jménem své manželky věnoval také on... kdoví, co teď bude, baronka se vždycky tvářila zbožně, ale on čul, že tajně ji víc záleží na vlastní spanilosti než na Bohu. I když, pravda, tou ztrátou se mohla změnit.
Kdyby starý farář spatřil paní de la Ferté při notářském pořízení, byl by přísahal, že k té příznivé změně již skutečně došlo. Tělnatý notář z Poitiéres si při čtení závěti držel kousek od očí obrovské okuláry v kostěné obrubě, mírně si šlapal na jazyk a rozčileně funěl.
"Vy, paní baronko, jste podle manželova přání výhradní dědičkou pařížského paláce v ulici Saint Antoine. Co se týká dětí, vzešlých z vašeho svazku, rozhodl zesnulý baron takto: syn Filip Edmond Charles Armand jako příští baron de la Ferté... "
Závěť, přetlumočená mnoha slovy, vyjadřovala v podstatě toto: Filip vedle dědičného titulu získává nemalou finanční částku, která mu má v přiměřeném věku umožnit přístup k vojenské kariéře, jelikož baron je přesvědčen, že v jejho synovi se po mnoha generacích zobrazil dobrodružný duch jeho předka Mathiase a že sám Filip se cítí být k této kariéře povolán. Dcera Yolanda má deponovánu stejnou částku, která má zajistit její vzdělání a později základ věna. Rozumí se, že blahobyt obou dětí bude dál zvyšovat baronka Laura a to z výnosů veškerého majetku, kterým má právo disponovat až do zletilosti syna Filipa. Do té doby pouze jí přináleží hlavní rozhodování o všem, v důležitých záležitostech však má naslouchat radám hraběte de Laval, milovaného přítele zesnulého, jehož tímto jmenuje poručníkem obou svých dětí.

Yolanda 112.

112. Fanetka z bílého zámečku opět plakala, tentokrát štěstím. Její milovaný Bernard se po osmnácti měsících vrátil z válečného tažení jako hrdina. Za celou tu dobu neutrpěl žádné vážné zranění a že už vážně pomýšlel na ženění a ve svém volnu nepropíjel a neprohodoval svůj žold po krčmách, dokonce si nahospodařil slušných pár zlaťáků. Mnozí jiní takové štěstí neměli. Jacques, komorník pana de Laval, dostal v nicotné šarvátce zásah do nohy, ale rána mu zhnisala a o nohu bezmála přišel. Šikovný lazebník mu ji nakonec zachránil, ale zranění se hojilo celé nekonečné týdny a kulhání už Jacquesovi zůstalo jako trvalá památka na vojenskou slávu.
Jeho pán utrpěl několik zranění lehčích a jen jedno vážné, to ale způsobilo, že ještě dlouho po návratu nedokázal pořádně pohnout levou rukou a musel ji nosit na speciálně upraveném závěsu. A jeho vlasy, před odchodem pouze předčasně poněkud prošedivělé, byly nyní úplně bílé. To způsobilo čtyřicet mučednických hodin, které strávil zaživa pohřben mezi mrtvými a umírajícími v troskách pobořeného domu. Zachránila ho jen neochvějná věrnost komorníka Jacquese, který nevěřil v jeho smrt a s hrstkou jemu podobných místo odpočinku neúnavně odklízel s sutiny, až z pod nich zachránil jeho, v té době už jediného žijícího. ..