Yolanda 113.
113. A to i ti zranění navrátilci dopadli vlastně dobře.Mnozí z těch, co šli s nadšením do boje, se nevrátili vůbec. Mezi nimi baron Hubert de la Ferté. Zahynul při dobývání bezvýznamného městečka, v boji proti mužům, které nikdy předtím neviděl a neměl žádný důvod je nenávidět. Jeho velitel později vyzdvihoval, o jak hrdinskou smrt šlo: baron se nalézal v první linii a mužstvo pod jeho velením spělo k jasnému vítězství, když tu přiletěla nepřátelská dělová koule a rozmetala jeho tělo na kousíčky. Jediné co se z chrabrého velitele našlo byly části jeho výzbroje a tepaná spona od opasku s jeho erbem.
Když se Yolanda dověděla o smrti svého otce, bezmála si zoufala. Filip de la Ferté pouze nepatrně pobledl a beze slova sevřel úzké rty. Baronka Laura zachovala svoji ledovou odtažitost jako vždy. Vzápětí se ovšem zjevila jako truchlící vdova v hluboké černi, to však od ní nebyla zvláštní oběť, její sametové plavosti černá barva nesmírně slušela. Baronka vážným hlasem domluvila s farářem Bessiérem zádušní mši, která se měla konat dokonce dvakrát - jednou v soukromí domácí kaple pouze pro členy rodiny a nejbližší služebnictvo, podruhé se kulatý farářík vrpucně modlil před tváří všech poddaných, ve svém malém venkovském kostelíku.
Otec Bessiére se v obou případech modlil zhloubi srdce, barona Huberta měl rád. Podle něj to byl dobrý člověk a štědrý mecenáš církve svaté, takových kdyby bylo! To on dal před rokem znovu pokrýt celou střechu kostela i maličké fary, předtím sochy svatých na oltáři nechal čerstvě pozlatit, slavnostní ornát a oltářní roušky jménem své manželky věnoval také on... kdoví, co teď bude, baronka se vždycky tvářila zbožně, ale on čul, že tajně ji víc záleží na vlastní spanilosti než na Bohu. I když, pravda, tou ztrátou se mohla změnit.
Kdyby starý farář spatřil paní de la Ferté při notářském pořízení, byl by přísahal, že k té příznivé změně již skutečně došlo. Tělnatý notář z Poitiéres si při čtení závěti držel kousek od očí obrovské okuláry v kostěné obrubě, mírně si šlapal na jazyk a rozčileně funěl.
"Vy, paní baronko, jste podle manželova přání výhradní dědičkou pařížského paláce v ulici Saint Antoine. Co se týká dětí, vzešlých z vašeho svazku, rozhodl zesnulý baron takto: syn Filip Edmond Charles Armand jako příští baron de la Ferté... "
Závěť, přetlumočená mnoha slovy, vyjadřovala v podstatě toto: Filip vedle dědičného titulu získává nemalou finanční částku, která mu má v přiměřeném věku umožnit přístup k vojenské kariéře, jelikož baron je přesvědčen, že v jejho synovi se po mnoha generacích zobrazil dobrodružný duch jeho předka Mathiase a že sám Filip se cítí být k této kariéře povolán. Dcera Yolanda má deponovánu stejnou částku, která má zajistit její vzdělání a později základ věna. Rozumí se, že blahobyt obou dětí bude dál zvyšovat baronka Laura a to z výnosů veškerého majetku, kterým má právo disponovat až do zletilosti syna Filipa. Do té doby pouze jí přináleží hlavní rozhodování o všem, v důležitých záležitostech však má naslouchat radám hraběte de Laval, milovaného přítele zesnulého, jehož tímto jmenuje poručníkem obou svých dětí.
Když se Yolanda dověděla o smrti svého otce, bezmála si zoufala. Filip de la Ferté pouze nepatrně pobledl a beze slova sevřel úzké rty. Baronka Laura zachovala svoji ledovou odtažitost jako vždy. Vzápětí se ovšem zjevila jako truchlící vdova v hluboké černi, to však od ní nebyla zvláštní oběť, její sametové plavosti černá barva nesmírně slušela. Baronka vážným hlasem domluvila s farářem Bessiérem zádušní mši, která se měla konat dokonce dvakrát - jednou v soukromí domácí kaple pouze pro členy rodiny a nejbližší služebnictvo, podruhé se kulatý farářík vrpucně modlil před tváří všech poddaných, ve svém malém venkovském kostelíku.
Otec Bessiére se v obou případech modlil zhloubi srdce, barona Huberta měl rád. Podle něj to byl dobrý člověk a štědrý mecenáš církve svaté, takových kdyby bylo! To on dal před rokem znovu pokrýt celou střechu kostela i maličké fary, předtím sochy svatých na oltáři nechal čerstvě pozlatit, slavnostní ornát a oltářní roušky jménem své manželky věnoval také on... kdoví, co teď bude, baronka se vždycky tvářila zbožně, ale on čul, že tajně ji víc záleží na vlastní spanilosti než na Bohu. I když, pravda, tou ztrátou se mohla změnit.
Kdyby starý farář spatřil paní de la Ferté při notářském pořízení, byl by přísahal, že k té příznivé změně již skutečně došlo. Tělnatý notář z Poitiéres si při čtení závěti držel kousek od očí obrovské okuláry v kostěné obrubě, mírně si šlapal na jazyk a rozčileně funěl.
"Vy, paní baronko, jste podle manželova přání výhradní dědičkou pařížského paláce v ulici Saint Antoine. Co se týká dětí, vzešlých z vašeho svazku, rozhodl zesnulý baron takto: syn Filip Edmond Charles Armand jako příští baron de la Ferté... "
Závěť, přetlumočená mnoha slovy, vyjadřovala v podstatě toto: Filip vedle dědičného titulu získává nemalou finanční částku, která mu má v přiměřeném věku umožnit přístup k vojenské kariéře, jelikož baron je přesvědčen, že v jejho synovi se po mnoha generacích zobrazil dobrodružný duch jeho předka Mathiase a že sám Filip se cítí být k této kariéře povolán. Dcera Yolanda má deponovánu stejnou částku, která má zajistit její vzdělání a později základ věna. Rozumí se, že blahobyt obou dětí bude dál zvyšovat baronka Laura a to z výnosů veškerého majetku, kterým má právo disponovat až do zletilosti syna Filipa. Do té doby pouze jí přináleží hlavní rozhodování o všem, v důležitých záležitostech však má naslouchat radám hraběte de Laval, milovaného přítele zesnulého, jehož tímto jmenuje poručníkem obou svých dětí.
posted by Yolanda at 8:50 AM
0 Comments:
Post a Comment
<< Home