Yolanda 120.

120. Edmond vylovil z opasku pár mincí, které měl tak po ránu u sebe víceméně náhodou a podal je babce.
"Na, kup si něco na sebe. Třeba sukni nebo šátek," navrhl rozpačitě. Jeho nápad měl reálnou podstatu, stará babka byla oblečená jako strašidlo. Utahaná kacabajka vypadala jako by s ní byla stejně stará, šátek uvázaný na uzel kolem hubených ramenou jakbysmet a ucouraná sukně měla na sobě stejně tolik záplat jako původní látky. Protože bylo teplo, stařena byla bosá, její nohy se bořily do šťavnaté trávy a svojí hnědou barvou a pokroucením prstů byly ne nepodobné sukovitým starým větvím stromů. Hrabě však pamatoval, že i v zimě chodila jen v dřevácích vyložených suchým mechem.
Babka se zvolna přiblížila a s důstojnou úklonou přijala nabízené peníze.
"Děkuji vám, pane hrabě, teplá sukně na zimu by mi přišla opravdu vhod. Jste velmi laskav, že dáváte staré ženě dárek a ne almužnu za slova, která právě vyřkla. Vy sám jistě dávno víte, že štěstí se nedá koupit za žádné peníze. Ale na vás skutečně čeká, nemluvila jsem nadarmo. Jeho sémě se zrodilo už dávno, ale vykvete až ve chvíli vašeho největšího zoufalství."
"Děkuji ti za naději, stařenko, ale mýlíš se," řekl trpce Edmond. "Své největší zoufalství už jsem prožil. Teď už nemám co ztratit, ani co nalézt."
"Uvidíme!" Zadula potřásla nečesanými kadeřemi. "To uvidíme!" Mince ztopila pod spravovanou sukni a zmizela v lese skoro tak tajemně, jako kdyby opravdu byla čarodějnicí.

Yolanda 119.

119. Bylo krásné časné letní jitro. Edmond de Laval se vynořil z lesa z puškou sloněnou, se smutkem v duši. V tak příkladném ránu nemohl nevzpomenout na svého zemřelého přítele. Jak by se dnes Hubert radoval! Rázoval by vedle něj svými dlouhými energickými kroky, v brašně přehozené přes rameno by jistě nesl nějaký úlovek a Edmonda by si přátelsky dobíral, že zase vyšel naprázdno. Popravdě ale Edmondovi na kořisti nikdy moc nezáleželo. Plachou laňku nebo zvídavého zajíčka mnohem raději pozoroval z úkrytu, než aby po nich vystřelil. Také tentokrát měl s sebou pušku spíš jaksi pro formu, krášel zvolna a rozhlížel se. Na kraji louky spatřil babku, jak se co chvílůi pozorně shýbá a něco kutí nad malým džbánečkem. Poznal ji po šedivých ucouiraných vlasech, byla to stará Zadula, místní kořenářka.
Prostí lidé se jí většinou báli, protože žila hluboko v lese v osamělé chalouzně spolu se psem a starým černým kocourem jako čarodějnice z pohádek, ale Edmond věděl, že je to jen podivínská, ale velmi moudrá stařenka, která se vyzná v bylinách a léčitelství. Tajuplná zaříkávání zaručeně používala jen pro efekt, zato její odvary a obklady skrývaly opravdová tajemství. I zámecká kuchařka Koltylda od ní měla svazky koření a léšivých bylin, pečlivě si je rozvěšovala v suché komoře za spíží.
Když se babka narovnala, Edmond jí zdvořile popřál dobré ráno a ona šťastně zamlela skoro bezzubými ústy:
"Pozdrav Pánbůh, pane hrabě. Koukám, co se to tu potlouká za švarného panáčka tak brzo ráno, skoro ještě za tmy. Já, stará bába, musím být na nohou včas, když chci nasbírat ranní rosu jedné utápené panence na koupel, ale urozený hrabě by snad měl ještě vyspávat."
Edmond věděl, že babka svá slova myslí bez falše a přetvářky, jako vše, co kdy udělala nebo řekla. Nikdy jí nezapomene, jak upřímně ho kdysi dovedla utěšovat. Soustrastná slova jiných ho spíš dráždila, ale tahle babka dokázala lít do jeho zmučeného srdce útěchu po kapkách jako léčivý balzám. Odpověděl jí se stejnou upřímnou náklonností.
"Věru bych se nedal nutit, Zadulo, kdyby můj dům byl přívětivější. Takto se ale cítím lépe pod širým nebem. "
"Neměl byste se už tolik trápit, pane hrabě. Vězte, že na váš dům ty nejšťastnější dny teprve čekají."
"Tešínsaká jablíčka, stará. Ale děkuji ti i za ně. "

Yolanda 118.

118. Ale přesto... hrabě ten nápad dosud pokaždé zahnal. Ne proto, že by mu tak bytostně vadilo oženit se s vdovou po svém milovaném příteli, vždyť koneckonců, Hubert sám si přál, aby se postaral o jeho rodinu a tímto činem by všem výrazně prospěl. Ani snad ne proto, že by se něžná Angelika mohla ve svých výšinách pohoršovat nad jeho novým manželstvím. V duchu si byl jist, že ať už ho čeká v životě cokoli, nikdy na ni nezapomene.
Potíž tkvěla v samotné Lauře de la Ferté. Dobře si vzpomínal na okamžik, kdy ji spatřil poprvé. Byla nádherná. Ve světle neúprosných svíček patřil uchváceně na její smetanovou pleť bez jedinkého kazu, růžová ústa a oči zářící leskem vybroušených ametystů. Nikdy nepatřil k mužům, jimž by krása ženy dovedla spoutat smysly nebo dokonce srdce, tentokrát ale nad tou dokonalostí stanul úplně oslněn. Vzápětí však za ní postřehl něco nedobrého, něco, co mu vnuklo přání, aby se téhle dámě jeho dávný přítel jednou provždy vyhnul velikou oklikou. Poznala na něm něco z jeho duševního hnutí a jen proto koutky jejích usměvavých úst vzápětí zase poklesly do pouhé společenské grimasy? Nemhola za to, jak na něj působí. Připadala mu jako nádherná jedovatá květina. Bílá lilie nemůže za svoji omamnou vůni - a přitom zabíjí.