Yolanda 120.

120. Edmond vylovil z opasku pár mincí, které měl tak po ránu u sebe víceméně náhodou a podal je babce.
"Na, kup si něco na sebe. Třeba sukni nebo šátek," navrhl rozpačitě. Jeho nápad měl reálnou podstatu, stará babka byla oblečená jako strašidlo. Utahaná kacabajka vypadala jako by s ní byla stejně stará, šátek uvázaný na uzel kolem hubených ramenou jakbysmet a ucouraná sukně měla na sobě stejně tolik záplat jako původní látky. Protože bylo teplo, stařena byla bosá, její nohy se bořily do šťavnaté trávy a svojí hnědou barvou a pokroucením prstů byly ne nepodobné sukovitým starým větvím stromů. Hrabě však pamatoval, že i v zimě chodila jen v dřevácích vyložených suchým mechem.
Babka se zvolna přiblížila a s důstojnou úklonou přijala nabízené peníze.
"Děkuji vám, pane hrabě, teplá sukně na zimu by mi přišla opravdu vhod. Jste velmi laskav, že dáváte staré ženě dárek a ne almužnu za slova, která právě vyřkla. Vy sám jistě dávno víte, že štěstí se nedá koupit za žádné peníze. Ale na vás skutečně čeká, nemluvila jsem nadarmo. Jeho sémě se zrodilo už dávno, ale vykvete až ve chvíli vašeho největšího zoufalství."
"Děkuji ti za naději, stařenko, ale mýlíš se," řekl trpce Edmond. "Své největší zoufalství už jsem prožil. Teď už nemám co ztratit, ani co nalézt."
"Uvidíme!" Zadula potřásla nečesanými kadeřemi. "To uvidíme!" Mince ztopila pod spravovanou sukni a zmizela v lese skoro tak tajemně, jako kdyby opravdu byla čarodějnicí.