Yolanda 125.

125. Yolandě se u Uršulinek nelíbilo. Mezi žačkami byla nejmladší a i původem nejposlednější, ať se její matka honosila vlastní urozeností jakkoli. Starší dívky dokázaly dát většinou zamklé dívence sterými způsoby najevo, že ji na žádný pád nepokládají za sobě rovnou. Je pravda, že jeptišky k ní byly vlídné, protože nikdy neodmlouvala a i v závažných předmětech jako je dějepis, zeměpis a matematika měla nejlepší prospěch, ale právě to ji spolužačkám tím víc vzdalovalo. I v ostatních předmětech se jí ale dařilo. Díky matčinu tvrdému výcviku jí nedělala problém ani pohybová výchova. Možná to bylo tím, že zde na každém kroku neslyšela to věčné nespokojené hartusení barončino:
"Znovu, Yolando a ladněji! Bože, vždyť ona nekráčí, ona přímo klopýtá o své nohy jako nějaká služka, TO tedy po mně nemá! Nanno, předveď jí ještě jednou, jak má takové entrée vypadat, já už jsem tak unavená..."
Boubelaté děvčátko najednou skutečně dokázalo kráčet ladně, tu vznešeně nebo lehce jak bylo požadováno, vyrovnalo se přitom dokonce i s protivně svíravým korzetem, který starší dívky jednotně nenáviděly a kde to šlo, sabotovaly.
V učebních hodinách Yolanda bez nadšení plnila své povinnosti, v osobním volnu bývala sama, což jí tolik nevadilo, vedle Filipa si dávno zvykla být sama. Často byla jako rozlámaná od těžké práce na kterou nebyla uvyklá, bolela jí záda od tahání těžkého prádla nebo kolena proto, že den předtím drhla vkleče podlahy - neboť jeptišky, právě jak jí to kdysi líčila Angelika de Laval trvaly na tom, aby jejich žačky zvládly i práce nepodřadnější, které ve svém příštím životě (dá-li Bůh), nikdy nebudou muset vykonávat. Ale Yolandě to nevadilo, jen když se mohla vytratit do zahrady, posadit se na omšelou kamennou lavici, schoulit se do neslušivého, ale teplého pláště - a snít. Snila o bílém zámečku, o starobylém malebném sídle sousedů, o strýci Edmondov.... I zelené lesy, louky, polní stezky po kterých se spolu projížděli na koních i ty pro ni měly svůj zvláštní význam.

Yolanda 124.

124. Edmond de Laval doprovodil svoji svěřenku do Poitiéres osobně. V klášteře ji předal přímo do rukou matky představené a když viděl její utrápený pobledlý obličejík, přislíbil, že ji bude často navštěvovat.
"Ne, ne, hrabě! Příliš často ne, naše regule nepovolují ani laickým žačkým, aby byly příliš často vyrušovány světským děním," musel se skřípěním zubů vyslechnout od staré abatyše. "Našim chovankám se dostane všestranné výchovy, avšak musí dodržovat přísný řád."
"Nicméně uvažte, ctihodná matko, " zahovořil medovým hlasem i když se při tom musel velmi přemáhat," že vaše chovanky se dostávají pod zdejší střechu většinou v dětském věku a je dobře známo, že čím mladší stromek, tím snadněji se ohýbá. Moje schovanka již není dítětem. Také tomu není dávno, co utrpěla krutou ránu, když ztratila otce - velmi ho milovala..."
Yolandu odvedla laická sestra pryč aby oblékla stejnokroj klášterních chovanek a rozhovor mezi abatyší a panem de Laval mezitím pokračoval opatrně, jako by kocour našlapoval po měkoučkých tlapkách za myší. Když se Yolanda v doprovodu téže zamračené laické sestry po nějaké čtvrthodince vrátila ještě smutnější a nepatrnější v neslušivém tmavém rouchu klášterních žaček, hrabě se ji pokusil rozveselit sdělením, že ctihodná matka představená mu laskavě povolila dvě návštěvy v roce. Sám to považoval za veliký úspěch, který si vykoupil tučným obnosem ve prospěch kláštera a příslibem stejné částky po všechna léta Yolandina vzdělání. Ale zamračená ženština jen nepatrně pokynula, Yolanda před ním stojeně podklesla v kolenou v náznaku poklony a upřela na něj smutný, nedětsky hluboký pohled, z něhož se mu udělalo nevolno. Neodvážil se ji sevřít do náručí a zlíbat ji na rozloučenou tak upřímně, jak si přál, a jeho jediný vroucí polibek na čelo ji smutku nezbavil.
"Zvykne si, všechny si vždycky zvykly," zakrákara stará abatyše. "Jen si o ni nedělejte starosti, v péči sester a v lásce našeho Boha zakrátko rozkvete a bude veselá jako švitorka!

n smutně a nedětsky podívala a strojeně před ním podklesla vkolenou v