Yolanda 125.

125. Yolandě se u Uršulinek nelíbilo. Mezi žačkami byla nejmladší a i původem nejposlednější, ať se její matka honosila vlastní urozeností jakkoli. Starší dívky dokázaly dát většinou zamklé dívence sterými způsoby najevo, že ji na žádný pád nepokládají za sobě rovnou. Je pravda, že jeptišky k ní byly vlídné, protože nikdy neodmlouvala a i v závažných předmětech jako je dějepis, zeměpis a matematika měla nejlepší prospěch, ale právě to ji spolužačkám tím víc vzdalovalo. I v ostatních předmětech se jí ale dařilo. Díky matčinu tvrdému výcviku jí nedělala problém ani pohybová výchova. Možná to bylo tím, že zde na každém kroku neslyšela to věčné nespokojené hartusení barončino:
"Znovu, Yolando a ladněji! Bože, vždyť ona nekráčí, ona přímo klopýtá o své nohy jako nějaká služka, TO tedy po mně nemá! Nanno, předveď jí ještě jednou, jak má takové entrée vypadat, já už jsem tak unavená..."
Boubelaté děvčátko najednou skutečně dokázalo kráčet ladně, tu vznešeně nebo lehce jak bylo požadováno, vyrovnalo se přitom dokonce i s protivně svíravým korzetem, který starší dívky jednotně nenáviděly a kde to šlo, sabotovaly.
V učebních hodinách Yolanda bez nadšení plnila své povinnosti, v osobním volnu bývala sama, což jí tolik nevadilo, vedle Filipa si dávno zvykla být sama. Často byla jako rozlámaná od těžké práce na kterou nebyla uvyklá, bolela jí záda od tahání těžkého prádla nebo kolena proto, že den předtím drhla vkleče podlahy - neboť jeptišky, právě jak jí to kdysi líčila Angelika de Laval trvaly na tom, aby jejich žačky zvládly i práce nepodřadnější, které ve svém příštím životě (dá-li Bůh), nikdy nebudou muset vykonávat. Ale Yolandě to nevadilo, jen když se mohla vytratit do zahrady, posadit se na omšelou kamennou lavici, schoulit se do neslušivého, ale teplého pláště - a snít. Snila o bílém zámečku, o starobylém malebném sídle sousedů, o strýci Edmondov.... I zelené lesy, louky, polní stezky po kterých se spolu projížděli na koních i ty pro ni měly svůj zvláštní význam.