Yolanda 128

128. "Toho si nevšímejte, pane hrabě," řekl chlácholivě mistr Pitou. Navzdory své tloušťce se sám pohotově chopil džbánu a poháru a se zveličenou ochotou se skoro zlomil v pase. "Ta malá cuchta zase vyvádí, že jí moje stará trochu plácla."
"Takhle si představujete reakci na malé plácnutí?" podotkl pan de Laval střízlivě. Jemu to znělo, že dívčí hlas ječí a přeskakuje ze smrtelného strachu. Zaváhal s nohou na schodech, zda by se neměl jít přesvědčit, co se to vlastně děje. Přirozeně velkodušný a laskavý nesnášel, aby se v jeho blízkosti někomu ubližovalo. Koneckonců, byl ale pod touto střechou pouhým platícím hostem a pokud se nechtěl dopustit neurvalosti, nemohl vyvrátit zavřené dveře a proniknout do krčmářova soukromí. Krom toho, křik zmlkl tak náhle, jako započal. Jeho smrtelnou hrůzu si možná jen namlouval. Tělesné tresty neschvaloval, ale dobře věděl, že zejména lidé v nižším postavení se v nich rádi vyžívají, jestliže jim osud přivane do cesty někoho ještě poníženějšího, s tím prostě nic nenadělá, jestliže nějaká malá podřízená služtička vzbudila "paninu" nelibost.
"To je cirkus, co, pane hrabě? Ta hysterická holka nezná míru," hartusil mistr Pitou s nejupřímější tváří a zvolna stoupal v patách Edmonda de Laval do strmých schodů. "Je drzá, strašně drzá. A jaký je trdlo! Přece ste ji viděl, to je ta, co vám nesla večeři a málem vám převrhla šunku do klína. Já na todle nemám náturu, stokrát už bych ji vyhnal, ale moje stará je moc měkosrdcatá, jen tu a tam jí dá nějakej ten štulec pro její dobro. A holka hned řve, jako by ji vraždili. No, sme tady, pokojíček jako pro prince, postýlka pohodlná a zaručeně bez štěnic, vo to ta moje extra dbá... Tady vínečko, pohár...svíčička...ehm... Dobré sny přeju pod naším skromným krovem, jen samé dobré sny, pane hrabě..."
Edmond vystrkal řečného krčmáře rázně na chodbu a dveře za ním chtěl zavřít na závoru, jak tu činil vždy, ošoupaná navoskovaná závora ale na dveřích nebyla. A zámek s klíčem pochopitelně také ne. Mnohé se tu zjevně změnilo od smrti starého mistra Moniera a nikoli k dobrému! Pan de Laval žil rád v klidu svým venkovským životem zámožného šlechtice, ale v podobných situacích nebyl nezkušený. Ke dveřím přirazil těžký mycí stolek s poměrně pěknou porcelánovou soupravou, podél lože si položil obnažený kord a pod polštář zasunul damascénskou dýku a nabitou bambitku. Malé okénko nechal zavřené, i když vedlo lákavě do rozvoněného sadu. Bylo mu ale jasné, že dnes nocuje "U lišky a psa" naposled.

Yolanda 127.

127. Při návštěvě Poitiéres měl Edmond de Laval vždy ve zvyku přenocovat v hostinci U lišky a psa kousek od náměstí a měl pro to své důvody. Byl to slušný a příjemný hostinec, ceny byly rozumné, dobře se tu vařilo a hostu nehrozilo, že si z noclehu odnese štěnice nebo blechy nebo naopak jemu nějaký nenechavec odnese v nestřežené chvíli měšec. Při troše bezpečnostních opatření se mohl člověk pod střechou těch dvou zvířat na štítě vyspat stejně bezstarostně jako ve vlastní posteli.
I tenkrát tedy zamířil ke známému místu a nad studenou šunkou a pohárem burgundského se občas rozhlížel po nevelké síni. Nic se tam zdánlivě nezměnilo, pod nízkým očouzeným stropem visely svazky cibule a česneku, kolem obrovského krbu vystřídané šiky vycíděných měděných pánví a naběraček, vychrtlý psík pobíhal v kole, které otáčelo rožněm s kapouny. Ale pokoj mu oproti známé hbité služebné slíbila uchystat jakási zamračená cizí stará ženština a jídlo a pití mu donesla vyplašená holčice, kterou tu také ještě nikdy neviděl. A postrádal mistra Moniera, kterému to tu patřilo. Při pohledu na rychle zlátnoucí lákavé kapouny na rožni málem zalitoval, že si poručil jen šunku a chléb, ale ta skromná večeře mu stačila, jen žízeň možná až příliš rychle uhasil vínem, džbánek byl prázdný. Druhý mu přinesl tlusťoučký tatík tak okolo šedesátky, na jedno oko šilhavý. Nebyl na něj příjemný pohled, že ale hrabě de Laval vycházel s podřízernými lidmi vždycky dobře, protože se nad ně nijak nevyvyšoval, nezaváhal a přímo ho oslovil:
"Ochotný muži, povězte mi, kdepak je dnes mistr Monier, že ho tady nevidím?"
"Leží, pane hrabě," řekl šilhavý krátce a zazněl v tom tón servilní poníženosti, nikoli skutečné úslužnosti a úcty k urozenému hostu.
"Leží? Je snad vážně nemocen?"
"Ne, pane hrabě, leží v hrobě, vo Vánocích umřel. "
"To je mi líto, byl to řádný muž. A kdo je novým majitelem?"
"Přece já, mistr Pitou mi říkaj," nafoukl se šilhavý tlusťoch důstojně. "Von byl Monier z hodně vzdálený přízně, ale nikoho jinýho neměl a tak všecičko vodkázal mý starý a já né že bych se zlobil. Jo jo, Monier byl chudák stará, nemocná a koneckonců, jednou tam musíme všickni. Ale nechci urozenýho pána obtěžovat tlachy, ráčí ještě něco? Snad nějaký sladký zákuseček?" Zašklíbil se potutelně.
"Ne, je to všechno," odmítl Edmond. Nechtěl novému hospodskému křivdit, vždyť dosud nikde nezahlédl nic nepřístojného, ale to jeho culení a pošeptmá slova se zdála nabízet to jediné, co se -pravda - v některých hostincích nabízelo zcela nepokrytě, ale o co on osobně neměl sebemenší zájem.
"Půjdu si lehnout, víno mi pošlete na pokoj."Vstal a sáhl po svíčce. V tom okamžiku se odněkud ozval táhlý ženský výkřik, který přešel v úpěnlivý pláč.

Yolanda 126.

126. Hrabě de Laval nepromeškal v Poitiéres ani jednu návštěvu a jak šel čas, zvolna se uklidňoval. Yolanda si u Uršulinek očividně nezoufala. Tedy... nebyla nijak zvlášť nešťastná. Štastná ale pochopitelně také ne. Edmonda nejvíc dojímalo, jak se těšila na návrat domů. Jako kdyby to všechno její vzdělávání byla jen obtěžující nemoc a jakmile se vystůně, všechno zase bude jako dřív.
A zatím ani nyní už to doma není jako dřív. Edmond Yolandě do všech podrobností vypověděl, jak svědomitě její matka vypravila bratra Filipa do Paříže. S hojným doprovodem, finančním zjištěním a stohem doporučujících listů se odebral k markýze de Verriéres, která mu přislíbila zprostředkování služby v královském vojsku. A Fanetka chová, má rovnou dvojčátka. Pomáhá ji s nimi stará chůva, ta své svěřence posílá spoustu pozdravů a každý den se za ni modlí... Ale to už záměrně zamlčel, že baronka Laura před časem konečně odložila smutek a že se teď strojí daleko honosněji než kdy dřív. A o Adéle se jí také ani slůvkem nezmínil. Později marně pátral v duši, proč její přítomnost ve svém domě zamlčel, zejména když právě Yolanda vlastně nepřímo způsobila, že Adéle poznal.