Yolanda 127.

127. Při návštěvě Poitiéres měl Edmond de Laval vždy ve zvyku přenocovat v hostinci U lišky a psa kousek od náměstí a měl pro to své důvody. Byl to slušný a příjemný hostinec, ceny byly rozumné, dobře se tu vařilo a hostu nehrozilo, že si z noclehu odnese štěnice nebo blechy nebo naopak jemu nějaký nenechavec odnese v nestřežené chvíli měšec. Při troše bezpečnostních opatření se mohl člověk pod střechou těch dvou zvířat na štítě vyspat stejně bezstarostně jako ve vlastní posteli.
I tenkrát tedy zamířil ke známému místu a nad studenou šunkou a pohárem burgundského se občas rozhlížel po nevelké síni. Nic se tam zdánlivě nezměnilo, pod nízkým očouzeným stropem visely svazky cibule a česneku, kolem obrovského krbu vystřídané šiky vycíděných měděných pánví a naběraček, vychrtlý psík pobíhal v kole, které otáčelo rožněm s kapouny. Ale pokoj mu oproti známé hbité služebné slíbila uchystat jakási zamračená cizí stará ženština a jídlo a pití mu donesla vyplašená holčice, kterou tu také ještě nikdy neviděl. A postrádal mistra Moniera, kterému to tu patřilo. Při pohledu na rychle zlátnoucí lákavé kapouny na rožni málem zalitoval, že si poručil jen šunku a chléb, ale ta skromná večeře mu stačila, jen žízeň možná až příliš rychle uhasil vínem, džbánek byl prázdný. Druhý mu přinesl tlusťoučký tatík tak okolo šedesátky, na jedno oko šilhavý. Nebyl na něj příjemný pohled, že ale hrabě de Laval vycházel s podřízernými lidmi vždycky dobře, protože se nad ně nijak nevyvyšoval, nezaváhal a přímo ho oslovil:
"Ochotný muži, povězte mi, kdepak je dnes mistr Monier, že ho tady nevidím?"
"Leží, pane hrabě," řekl šilhavý krátce a zazněl v tom tón servilní poníženosti, nikoli skutečné úslužnosti a úcty k urozenému hostu.
"Leží? Je snad vážně nemocen?"
"Ne, pane hrabě, leží v hrobě, vo Vánocích umřel. "
"To je mi líto, byl to řádný muž. A kdo je novým majitelem?"
"Přece já, mistr Pitou mi říkaj," nafoukl se šilhavý tlusťoch důstojně. "Von byl Monier z hodně vzdálený přízně, ale nikoho jinýho neměl a tak všecičko vodkázal mý starý a já né že bych se zlobil. Jo jo, Monier byl chudák stará, nemocná a koneckonců, jednou tam musíme všickni. Ale nechci urozenýho pána obtěžovat tlachy, ráčí ještě něco? Snad nějaký sladký zákuseček?" Zašklíbil se potutelně.
"Ne, je to všechno," odmítl Edmond. Nechtěl novému hospodskému křivdit, vždyť dosud nikde nezahlédl nic nepřístojného, ale to jeho culení a pošeptmá slova se zdála nabízet to jediné, co se -pravda - v některých hostincích nabízelo zcela nepokrytě, ale o co on osobně neměl sebemenší zájem.
"Půjdu si lehnout, víno mi pošlete na pokoj."Vstal a sáhl po svíčce. V tom okamžiku se odněkud ozval táhlý ženský výkřik, který přešel v úpěnlivý pláč.