Yolanda 128
128. "Toho si nevšímejte, pane hrabě," řekl chlácholivě mistr Pitou. Navzdory své tloušťce se sám pohotově chopil džbánu a poháru a se zveličenou ochotou se skoro zlomil v pase. "Ta malá cuchta zase vyvádí, že jí moje stará trochu plácla."
"Takhle si představujete reakci na malé plácnutí?" podotkl pan de Laval střízlivě. Jemu to znělo, že dívčí hlas ječí a přeskakuje ze smrtelného strachu. Zaváhal s nohou na schodech, zda by se neměl jít přesvědčit, co se to vlastně děje. Přirozeně velkodušný a laskavý nesnášel, aby se v jeho blízkosti někomu ubližovalo. Koneckonců, byl ale pod touto střechou pouhým platícím hostem a pokud se nechtěl dopustit neurvalosti, nemohl vyvrátit zavřené dveře a proniknout do krčmářova soukromí. Krom toho, křik zmlkl tak náhle, jako započal. Jeho smrtelnou hrůzu si možná jen namlouval. Tělesné tresty neschvaloval, ale dobře věděl, že zejména lidé v nižším postavení se v nich rádi vyžívají, jestliže jim osud přivane do cesty někoho ještě poníženějšího, s tím prostě nic nenadělá, jestliže nějaká malá podřízená služtička vzbudila "paninu" nelibost.
"To je cirkus, co, pane hrabě? Ta hysterická holka nezná míru," hartusil mistr Pitou s nejupřímější tváří a zvolna stoupal v patách Edmonda de Laval do strmých schodů. "Je drzá, strašně drzá. A jaký je trdlo! Přece ste ji viděl, to je ta, co vám nesla večeři a málem vám převrhla šunku do klína. Já na todle nemám náturu, stokrát už bych ji vyhnal, ale moje stará je moc měkosrdcatá, jen tu a tam jí dá nějakej ten štulec pro její dobro. A holka hned řve, jako by ji vraždili. No, sme tady, pokojíček jako pro prince, postýlka pohodlná a zaručeně bez štěnic, vo to ta moje extra dbá... Tady vínečko, pohár...svíčička...ehm... Dobré sny přeju pod naším skromným krovem, jen samé dobré sny, pane hrabě..."
Edmond vystrkal řečného krčmáře rázně na chodbu a dveře za ním chtěl zavřít na závoru, jak tu činil vždy, ošoupaná navoskovaná závora ale na dveřích nebyla. A zámek s klíčem pochopitelně také ne. Mnohé se tu zjevně změnilo od smrti starého mistra Moniera a nikoli k dobrému! Pan de Laval žil rád v klidu svým venkovským životem zámožného šlechtice, ale v podobných situacích nebyl nezkušený. Ke dveřím přirazil těžký mycí stolek s poměrně pěknou porcelánovou soupravou, podél lože si položil obnažený kord a pod polštář zasunul damascénskou dýku a nabitou bambitku. Malé okénko nechal zavřené, i když vedlo lákavě do rozvoněného sadu. Bylo mu ale jasné, že dnes nocuje "U lišky a psa" naposled.
"Takhle si představujete reakci na malé plácnutí?" podotkl pan de Laval střízlivě. Jemu to znělo, že dívčí hlas ječí a přeskakuje ze smrtelného strachu. Zaváhal s nohou na schodech, zda by se neměl jít přesvědčit, co se to vlastně děje. Přirozeně velkodušný a laskavý nesnášel, aby se v jeho blízkosti někomu ubližovalo. Koneckonců, byl ale pod touto střechou pouhým platícím hostem a pokud se nechtěl dopustit neurvalosti, nemohl vyvrátit zavřené dveře a proniknout do krčmářova soukromí. Krom toho, křik zmlkl tak náhle, jako započal. Jeho smrtelnou hrůzu si možná jen namlouval. Tělesné tresty neschvaloval, ale dobře věděl, že zejména lidé v nižším postavení se v nich rádi vyžívají, jestliže jim osud přivane do cesty někoho ještě poníženějšího, s tím prostě nic nenadělá, jestliže nějaká malá podřízená služtička vzbudila "paninu" nelibost.
"To je cirkus, co, pane hrabě? Ta hysterická holka nezná míru," hartusil mistr Pitou s nejupřímější tváří a zvolna stoupal v patách Edmonda de Laval do strmých schodů. "Je drzá, strašně drzá. A jaký je trdlo! Přece ste ji viděl, to je ta, co vám nesla večeři a málem vám převrhla šunku do klína. Já na todle nemám náturu, stokrát už bych ji vyhnal, ale moje stará je moc měkosrdcatá, jen tu a tam jí dá nějakej ten štulec pro její dobro. A holka hned řve, jako by ji vraždili. No, sme tady, pokojíček jako pro prince, postýlka pohodlná a zaručeně bez štěnic, vo to ta moje extra dbá... Tady vínečko, pohár...svíčička...ehm... Dobré sny přeju pod naším skromným krovem, jen samé dobré sny, pane hrabě..."
Edmond vystrkal řečného krčmáře rázně na chodbu a dveře za ním chtěl zavřít na závoru, jak tu činil vždy, ošoupaná navoskovaná závora ale na dveřích nebyla. A zámek s klíčem pochopitelně také ne. Mnohé se tu zjevně změnilo od smrti starého mistra Moniera a nikoli k dobrému! Pan de Laval žil rád v klidu svým venkovským životem zámožného šlechtice, ale v podobných situacích nebyl nezkušený. Ke dveřím přirazil těžký mycí stolek s poměrně pěknou porcelánovou soupravou, podél lože si položil obnažený kord a pod polštář zasunul damascénskou dýku a nabitou bambitku. Malé okénko nechal zavřené, i když vedlo lákavě do rozvoněného sadu. Bylo mu ale jasné, že dnes nocuje "U lišky a psa" naposled.
posted by Yolanda at 9:23 AM
0 Comments:
Post a Comment
<< Home