Yolanda 130

130. "Jejda, račte prominout, pane hrabě," zacukrovala ta tlustá babizna falešně. "To víte, služebnictvo se musí vychovávat sem tam nějakým štulcem, ale asi děláme tak trochu rámus. "
"Rámus, ženská? To je spíš vřava jako při útocích ve válce flanderské! Proč vůbec bijete to děvče?"
Dívenka byla jen v košili a ve spodničce, na obojím nebyla nitka suchá. Kbelík převržený vedle studny jasně naznačoval, že lítá hostinská před políčky započala svoji exekuci notnou dávnou vody.
"Pane hrabě, neračte se hněvat, ale ta holka si stokrát zaslouží pořádnej vejprask. Nejni vůbec k ničemu! Dybych její mámě nemusela na smrtelný posteli přísahat, že se o ní postarám, dávno bych jí vykopla z domu."
"Nebožka na nebesích jistě plesá, jak se o její dceru staráš," podotkl sarkasticky hrabě. "A ty, děvče? Co k tomu řekneš?"
Dívčina ani nehlesla, jen se choulila do mokrých šatů, dlouhé zmáčené vlasy ji přepadaly přes tvář.
"No tak stará, to sis to nemohla nechat na pozdějc, až tu nebudeme mít tak nóbl návštěvu?" zahartusil mistr Pitou. Zjevil se ve dveřích s tváří ještě opuchlou od spánku, košili spěšně zastrkoval do gatí. Edmonda v tu chvíli neviděl.
"Jdete jako na zavolanou, hostinský, musíme si spolu něco vysvětlit. Mně se zdá, že tady s tou vaší služkou není něco v pořádku."
Děvče se chvělo v mokrých šatech, snad zimou, snad strachem. Edmond si všiml, že na noze pod krátkou spodničkou je mu vidět pruh čerstvé spáleniny, jako by se toho místa dotkl rozžhavený pohrabáč či něco podobného. Snad proto včera dívka tolik křičela. Přece jen měl hned zasáhnout!

Yolanda 129

129. Nespal hůř než jindy, zato probuzení bylo značně odlišné. Ještě nikdy ho v tomto hostinci nevyburcoval za úsvitu ze spánku ječivý ženský hlas, jenž pronikal i pevně zavřeným oknem.
"...jsi zase neposlechla, já ti ukážu, no já ti jich nandám, ty náno neposlušná, tumáš a ještě a víc."
A do toho plačtivý hlásek: "Ne, tetičko prosím, už ne!" A ženská zase: "Neříkej mi tetičko ty potvoro nezdárná, ty seš moje příbuzná jen jako ta kráva, co se napila z naší louže. Neuhýbej mi, neuhýbej... já tě přerazím!"
Hrabě de Laval se předchozího večera nezapomněl nad truňkem, ohnivého vína bylo po namáhavém cestování tak právě akorát. Nyní byl vyspalý a naprosto svěží i když ho ten křik vzbudil v neslušně časnou hodinu. Odhodil pokrývku a začal se chvatně oblékat. V uzavřené, dusné místnosti ulehl jen ve spodcích, přesto se ustrojil v několika okamžicích. Ranní hygienou se nezdržoval, pro osvěžení si jen rychle přejel namočenýma rukama po obličeji a po vlasech a vzápětí už se řítil se schodů. Včas si uvědomil, na kterou stranu domu je situováno okno jeho pokoje a proběhl hlavní síní a přes kuchyni zadním vchodem ven na nevelký dvoreček. Tam prsatá hostinská právě vyťala řádný políček rozchuchané holčině ze včerejšího večera.
"Co se to tu děje?" rozkřikl se Edmond rázně.