Yolanda 129

129. Nespal hůř než jindy, zato probuzení bylo značně odlišné. Ještě nikdy ho v tomto hostinci nevyburcoval za úsvitu ze spánku ječivý ženský hlas, jenž pronikal i pevně zavřeným oknem.
"...jsi zase neposlechla, já ti ukážu, no já ti jich nandám, ty náno neposlušná, tumáš a ještě a víc."
A do toho plačtivý hlásek: "Ne, tetičko prosím, už ne!" A ženská zase: "Neříkej mi tetičko ty potvoro nezdárná, ty seš moje příbuzná jen jako ta kráva, co se napila z naší louže. Neuhýbej mi, neuhýbej... já tě přerazím!"
Hrabě de Laval se předchozího večera nezapomněl nad truňkem, ohnivého vína bylo po namáhavém cestování tak právě akorát. Nyní byl vyspalý a naprosto svěží i když ho ten křik vzbudil v neslušně časnou hodinu. Odhodil pokrývku a začal se chvatně oblékat. V uzavřené, dusné místnosti ulehl jen ve spodcích, přesto se ustrojil v několika okamžicích. Ranní hygienou se nezdržoval, pro osvěžení si jen rychle přejel namočenýma rukama po obličeji a po vlasech a vzápětí už se řítil se schodů. Včas si uvědomil, na kterou stranu domu je situováno okno jeho pokoje a proběhl hlavní síní a přes kuchyni zadním vchodem ven na nevelký dvoreček. Tam prsatá hostinská právě vyťala řádný políček rozchuchané holčině ze včerejšího večera.
"Co se to tu děje?" rozkřikl se Edmond rázně.